Na to jsem myslel, když jsem minulý týden, v den, kdy počet nakažených dosáhl téměř 800, nastoupil do autobusu. Ten byl poloplný, hned u dveří bylo místo vedle paní středního věku. Ta ovšem měla na volném sedadle nastraženou svoji kabelu – a ani poté, co jsem naznačil, že bych si tam chtěl sednout, ji nehodlala odstranit.
NOVÝ ROUŠKOVÝ MANUÁL: Povinnost mít ústenku platí pro chodby činžáků i restaurace. Existují ale výjimky |
Ve snaze vyhnout se kontaktu s tyčí jsem se tedy posadil na zbývající část sedadla. To dotyčnou značně popudilo a nakvašeně prohlásila: „Co rozestupy?“ Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že na rozdíl od všech ostatních cestujících nemá roušku. Což jsem si dovolil poznamenat, načež prohlásila, že si tedy půjde stoupnout. To jí ovšem pro vymezení se vůči mně a zbytku cestujících evidentně bylo málo. Zahájila agresivní filipiku proti rouškám a vládě, všechny nás označila za ovce, které se nesmyslně dusí pod kusem hadru, který je úplně zbytečný.
Po zprávách o demonstrujících proti nesvobodě v podobě roušek jsem čekal, jak lidé zareagují, a příjemně mne překvapilo, že se k ní nikdo nepřipojil. Jeden pasažér se snažil argumentovat s odkazem na hygieniky, což ji dostalo do ještě větší ráže – hygienici přece, jak známo, říkají samé nesmysly. Nakonec ji umlčela až jedna starší dáma, která jí poradila, ať jde do televize, že den předtím tam byla stejně nesympatická osoba. Poté naštěstí vystoupila a byl klid.
O pár dní později jsme se s manželkou vypravili na festival Open House, což je skvělá akce, v jejímž rámci lze navštívit mnohé jindy nepřístupné architektonicky významné budovy. Nejdřív jsme zavítali do Domu zemědělské osvěty od architekta Gočára na Vinohradech, jímž nás provedli orouškovaní dobrovolníci, roušky měli i všichni návštěvníci. Totéž se opakovalo v Laichterově domě, navrženém architektem Janem Kotěrou. Modernistickou exkurzi jsme završili návštěvou bývalého Všeobecného penzijního ústavu architektů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka na Žižkově, která patřila k nejvýznamnějším prvorepublikovým realizacím a dočkala se i světového ohlasu.
V budově, jež nyní nese název Radost, sídlilo i letošní festivalové infocentrum. Už při vstupu nás zarazilo, že většina návštěvníků procházela budovou bez roušky. Při komentované prohlídce nás s rouškou byla naprostá menšina – roušku neměl ani průvodce. Co si o zodpovědnosti těchto lidí myslet?
Ve středu, kdy bylo oznámeno, že počet nových případů v Česku opět překonal historický rekord (více než tisíc nakažených), jsem šel dopoledne obchodním centrem. Proti mně kráčel starší muž, jejž zastavila ochranka, a slušně jej upozornila, že platí povinnost nosit roušku. Pán se začal hádat, že to neuznává, protože jde o úplný nesmysl, a nerušeně pokračoval v cestě. Došel až k pultu kavárny, kde jej barista poněkud nesměle požádal, aby si nasadil roušku. Situace se opakovala: pán – bez roušky – opět slavil vítězství, byl obsloužen.
Tentýž den jela moje žena vlakem do Dobříše, a protože byla výluka, část trasy obsluhovala náhradní doprava. Řidič, jehož kabina nebyla oddělena plexisklem, nejenže neměl roušku, ale navíc celou dobu kašlal – naštěstí byl autobus poloprázdný, tak bylo možné si přesednout až úplně dozadu. Bylo to zodpovědné chování? Je nám žinantní někoho upozorňovat, či to dokonce někomu oznamovat, máme pocit, že nechceme bonzovat, jenže – ruku na srdce – v tomto případě jde o zdraví – a nejen naše. Jaro jsme zvládli na výbornou, ale jen ve čtyřech evropských státech je nyní pandemie horší než u nás.
Takže prosím, buďme, stejně jako na jaře, ohleduplní a zodpovědní. Neposlouchejme ani herecké a lékařské celebrity, které nám na sociálních sítích vykládají, že ti, kdo i přes vládní nařízení najust nenosí roušky či respirátory, jsou skuteční hrdinové, protože bojují za naši svobodu. Nosit roušku není příjemné ani stoprocentně účinné, ale je to rozhodně lepší ochrana než žádná.
