V bolestech a v podmínkách, které vyžadovaly odpovědnost, uskrovnění se a velkou dávku idealismu. Jenže jak problémy neodcházely, začali se někteří připomínat. „Mnozí přišli do mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu a nastavili ruku, řkouce: Bojovali jsme za tebe, státe, tak zaplať! Zaplať hotově, zaplať výhodami a privilegiemi.“ A Rašín odpovídá: „Tvrdím, že tito všichni lidé, ať jest to, kdo chce, se zpronevěřili velké naší zásadě, že to, co se dělá pro stát, se naplatí!“ To jsou slova státníka z konce roku 1922.
LÉKO: Šťastné Česko. Brzy bude na řešení koronaviru mít čtyři týmy ekonomů |
Náš stát opět prochází těžkou situací s pandemií virové nákazy. Není to klasická válka, jak ji známe z dějepisu, ale globální boj s nepřítelem skrytým a zákeřným. Celý svět přijímá opatření k ochraně životů a zdraví lidí, ale aby byla účinná, z podstaty nutně omezují každého občana a celou společnost. A před každým státem stojí těžké rozhodnutí, jak těmito omezeními současně nezastavit chod státu a neochromit hospodářství víc, než je nezbytné.
Už teď je jasné, že pandemie zásadně poškodí světovou ekonomiku. Ač rozsah škod zatím neznáme, jedno je jisté: dopady pocítíme všichni. Takové jsou důsledky válek, epidemií i finančních krizí. V takových situacích musí pomoci stát. Ale pomoci tam, kde je to nejpotřebnější. A bude muset také tvrdě bránit tuto pomoc pro potřebné proti sobcům, kteří ji nepotřebují. Však už slyšíme hlasité výkřiky některých, jak hned nastavují ruku ke státu k náhradě škod, přestože sami nouzi nemají.
Škody utrpíme všichni, chudí i bohatí, ale povinností státu je postarat se o ty skutečně potřebné, které současná krize vehnala do zoufalých a neřešitelných situací. Musí pomoci sociálně slabým rodinám s dětmi, samoživitelkám, zaměstnancům, kteří přijdou o práci, malým podnikatelům, kterým se zavřely obchody a provozovny a již nemají z čeho žít. Těm, kdo by bez pomoci státu tuhle krizi nezvládli a nevzchopili se. Nikoliv těm, kdo v klidu přežijí, ale nevydělají, kolik očekávali. Žádný stát na světě nemá tolik peněz, aby nahradil všechno všem. A čím víc si mezi sebou rozeberou ti, kdo pomoc nepotřebují – i když jim nějaká škoda vznikla –, o to míň zbyde těm, pro které je pomoc státu životně důležitá.
Jak by se díval Alois Rašín na natažené ruce sobců neurvale požadujících peníze od státu? Ba dokonce na žaloby a právní útoky zpochybňující kroky vlády v této krizové situaci? Mnohé jsou maskované vznešenými frázemi o ochraně zákonnosti a práv těch, kdo utrpí škody. Nedejme se mýlit, protože tento trik je starý jak lidstvo samo – touhu po penězích je vždy třeba zabalit do vzletnější slupky. Chtějí totiž zpochybnit kroky státu a v důsledku toho vysát peníze za všechno, za své obrovské prodejní marže z nerealizovaných obchodů, za ztracené provize a propadlé příjmy. Dívají se na stát jen jako na pojišťovnu. Doposud křičeli, že stát nepotřebují, že stát je zbytečný a má být co nejmenší, ale když udeří krize, chtějí od státu všechno zaplatit.
Nouzový stav do 11. května? Opozice nesouhlasí, chce prodloužení jen o 14 dní a jasný plán na stůl |
Aloise Rašína zastřelil pár měsíců po pronesení onoho „za službu vlasti se naplatí“ mladý anarchokomunista Šoupal. Po atentátu vykřikl: „Nechtěl jsem zabít Rašína, chtěl jsem zabít Živnostenskou banku! Státní systém musí být zničen!“ Alois Rašín představoval stát. Stát, o kterém snily a za který bojovaly generace. Jsme přece dědici Rašínova státu, proto ho chraňme a nevydejme ho napospas sobcům, kterým jde jen o peníze, i když to maskují vznešenými frázemi o právu.
