Chvíli jsem uvažovala, jestli se tím myslí letenky zpáteční, takže bych se se svými dvěma zámořskými cestami v pohodě vešla, a zda by se počítaly i lety pracovní, ale v každém případě jsem se zařekla, že na dovolenou už neletím. Nezdá se ovšem, že by podobné rozhodnutí dělali jiní.
Na víkend do New Yorku? Samozřejmost. Na týden na Kanáry? Běžné. Čínské svatby v Praze? Módní. Kolem domu, kde bydlím, projde za rok osm milionů turistů. Vím to určitě, protože tolik jich podle statistik navštíví naši metropoli a všichni se jdou pomodlit k sousední Lennonově zdi.
Tedy já si nejsem jistá, jestli se před tím kusem omítky posprejovaným klikyháky a ozvláštňovaným pravidelně obscénnostmi modlí, ale proč by jich tu jinak postávaly takové davy, že se skrze ně nemůžu protlačit na nákup? Jen proto, aby se vyfotili? Fakt je, že kdo nefotí, jakoby necestoval.
Pane prezidente, tyhle prachy radši neberte. Ani na dobré účely |
V posledních letech převažují u nás za humny Asijci. Jsou tišší než blonďáci ze západu a jejich batolící se děti se taky nevztekají a nekřičí, aby daly najevo, že by si radši hrály u potůčku s kamínky. Rozhodně však všichni strávili v letadlech mnoho hodin. Hodiny budou taky nejspíš ukazovat fotky a videa přátelům doma.
Konec prázdnin znamená začátek promítání. Podívej, tady jsme bydleli. A sem jsme chodili na jídlo… Většinou ukrutná nuda, výjimky nicméně existují. Díky jedné z nich jsem si minulý týden na velkém displeji zopakovala cestu po Toskánsku a musím říct, že to byl mimořádný estetický zážitek plný objevů. Někdo má prostě dar podívat se na svět jinak, než je běžné a nacházet souvislosti, nad nimiž žasnete a plesáte.
Podívat se na svět jinak lze ale třeba i v Praze, při cestě taxíkem. Jezdím s ním velice zřídka, teď jsem trefila na řidiče Ukrajince, přesněji na dva. Jednoho směrem na Spořilov, druhého zpátky. Oba byli z Ukrajiny, ten první téměř nemluvil česky, což ale spolucestujícímu muži Petrovi nezabránilo v konverzaci.
Jak je to s povahou státních zástupců. Musejí být zlí? |
Máte hodně práce? Položil neutrální otázku, jaká nevyžadovala dlouhé vysvětlování. Řidič středního věku a kultivovaného vzhledu napřed jen pokrčil rameny, pak ale zřejmě považoval za slušné odpovědět. „Mám. Doma.“ Oprášila jsem ruštinu, abych se vetřela. „Můžu vědět, jaká je tam vaše profese?“
Napřed jen máchl rukou, jako že to nestojí za řeč, posléze špitnul. „Doktor. Ano, medicíny.“ A já pochopila, že jsou lidi, kteří by radši necestovali, než cestovali. Jen kdyby měli domov a mohli dělat, co umějí a chtějí.
