Stranu vedl majitel Lidových novin Jaroslav Stránský a hlásila se k ní velká část jejich redakce. Působili v ní mimo jiné bratři Karel a Josef Čapkové, šéfredaktor Přítomnosti Ferdinand Peroutka, spisovatelé Jan Herben a Josef Kopta, básník Josef Svatopluk Machar, advokát Václav Bouček, který se výrazně podílel na boji proti fašismu, a tajná láska prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka Oldra Sedlmayerová. Do Národní strany práce vstoupil i otec majitele Lidových novin Adolf Stránský, který list v roce 1893 založil.
Nepolitická politika
Většina zmíněných osobností do roku 1925 podporovala národní demokracii, stranu prvního československého premiéra Karla Kramáře. Národní demokracie doufala, že bude mít ve státě rozhodující slovo, postupně ale upadala. Obracela se k ostrému nacionalismu a začala se stavět proti prezidentu Masarykovi a ministru zahraničí Edvardu Benešovi.
Slavná společnost pátečníků, jak ji zachytil karikaturista Adolf Hoffmeister. Ve vile bratří Čapků se v pátek za přítomnosti prezidenta Masaryka scházeli lidé různé orientace, jádrem této společnosti ale byli představitelé Národní strany práce.
Představitelé Národní strany práce patřili ke stoupencům takzvaného Hradu, mocenské skupiny, která se kolem Masaryka a Beneše koncentrovala, a v národní demokracii za této situace nemohli zůstat. Hrad podporovali představitelé různých politických stran, členové Národní strany práce mu ovšem byli oddáni nejvíce. Masaryk sám měl ke straně určité výhrady, ale finančně ji podpořil milionovými částkami. Beneš měl ke Stránského hnutí blíže než Masaryk, v případě jeho úspěchu do něho mohl i vstoupit.
Lidové noviny a další listy 16. září 1925 publikovaly provolání, kterým se Národní strana práce představila veřejnosti. Vznikala postupně, oficiální ustavující sjezd strany se konal až v dubnu 1926. Vydání provolání strany lze považovat za počátek její existence – shrnovalo hlavní ideová východiska nové strany. Ohrazovalo se například proti přebujelému stranictví, které bylo pro první republiku typické.
Národní strana práce prosazovala nepolitickou politiku, přála si, aby vládli nezávislí odborníci místo stranických funkcionářů. Koncept nepolitické politiky v českých zemích později obhajoval i Václav Havel. V praktickém uplatnění ale narážel na jisté překážky. Provolání rovněž uvádělo, že je strana organizací veřejného mínění. V příštích letech byla ve společnosti nepochybně slyšet více, než odpovídalo jejímu významu.
Podílela se na vyvolávání různých afér. Tvrdila, že se snaží očistit veřejný život a vymýtit korupci. Oponenti strany se domnívali, že obviněními chce především diskreditovat odpůrce Hradu. Představitelé strany se vyznačovali idealistickou orientací. Sdružovala mnohé nepolitiky, kteří měli tehdejší politickou situaci obrátit k lepšímu. Provolání uvádělo, že „dosavadní metody ztratily důvěru mnohých myslivých, čestných a dobrých lidí v republice. Národní strana práce může zachrániti idealismus těchto vrstev pro společnou československou věc a pro stát.“
Vliv i dnes
Strana se ideově řadila do politického středu. Pod vlivem Masaryka se ovšem přihlásila k socialismu, byť šlo o jeho umírněnější verzi. Na konci provolání pateticky upozorňovalo všechny občany, že „ještě se mohou lidé dobré vůle a čistých rukou sejít, aby na úpravě věcí, vrátivších se v ruce naše, pracovali spolu“. Provolání podepsalo 47 osobností, mezi nimiž byli nejvýznamnější představitelé nového hnutí.
Lidové noviny byly objektivnější než jiná meziválečná periodika, v době existence Národní strany práce ale plnily roli jejího stranického tisku. O schůzích organizací strany a akcích, které pořádala, podrobně informovaly v rubrice „Z národní strany práce“.
Národní strana práce kandidovala v parlamentních volbách, které se konaly nedlouho po jejím vzniku. Vůdčí představitelé strany sice do určité míry personifikují prvorepublikové Československo, jejich uskupení však ve volbách neuspělo, dostalo jen 1,4 procenta hlasů a na poslanecké mandáty nedosáhlo. V počtu hlasů skončilo dokonce až za maďarskými křesťanskými sociály.
Velkou podporu získala Národní strana práce mezi nejvzdělanějšími složkami národa. Potvrdila, že je stranou inteligence, za kterou byla někdy označována. Nepodporovali ji jen přední doboví intelektuálové, ale i ostatní lidé pracující duševně – úředníci nebo učitelé. Širší lidové vrstvy ovšem strana prakticky neoslovila.
V příštích letech ještě hrála určitou roli, ale v roce 1928 začala úzce spolupracovat s národně socialistickou stranou a roku 1930 zanikla. Stoupenci Stránského hnutí většinou přešli k národním socialistům, kteří se stávali hlavní oporou Masarykovy a Benešovy politiky. Lidové noviny se k nim přiklonily také, byť zaujímaly nezávislejší pozici než dříve.
Celkem jasně se ukázalo, že koncentrace intelektuálů v jednom hnutí nemá velký smysl. Intelektuálové, kteří se s Národní stranou práce neprosadili, získali jako jednotlivci u národních socialistů poměrně velký vliv, Jaroslav Stránský nebo předseda studentských odborů Národní strany práce Prokop Drtina se časem stali národně socialistickými ministry.
Národní strana práce sice zůstala malým uskupením, nelze ji však přehlížet. Byla srdcovým dílem předních prvorepublikových intelektuálů. Pokud čteme jejich knihy a články, ideje Národní strany práce jsou v nich obsaženy – i když si to třeba neuvědomujeme, vliv na nás má i dnes.
Autor je historik.
