Zmíněných ostrovů u severního pobřeží Sicílie je celkem sedm, však se jim také říká sedm sester a jsou všechny vulkanického původu. Jsou to vlastně sopky, které trčí z moře, nejznámější je Stromboli nepřestávající prskat gejzíry ohňů, proslulý je i Vulcano, kde měl svou dílnu bůh Héfaistos, římský Vulcanus, který dal jméno všem sopkám (vulkánům světa). Vulcano má sopky čtyři, největší Fossa je prý v klidu, ale pěkně čoudí ze svých komínů.
Lipari je ostrov největší se stejnojmenným městem s mnoha pamětihodnostmi počínaje těmi normanskými. Zdejší masiv Monte Pilato (mimochodem rovněž dřímající sopka, údajně nejnebezpečnější ze všech na ostrově) poblíž východního pobřeží je celý z pemzy. Konkrétně lokalita Porticello je místem, kde se až do roku 2007 těžila, jsou to bílé hory, tunely a bizarní kaňony, které zbyly po dolování.
Due, ty vole! Velmi osobní vyznání lásky k Itálii |
K tomu třeba přičíst azurové moře (i tu barvu pemza ovlivňuje) a máte místo nevšední krásy. Je to jeden ze sicilských paradoxů, neznečištěná a divoká příroda kontrastuje s veškerým sajrajtem, který zbyl po těžbě, a nikdo si s tím neláme hlavu, dokonce přímo u hlavní budovy, z níž už je jenom skelet, donedávna fungovala oblíbená pláž.
Obrovské skladiště pro celou Evropu
Pemza se těžila na Lipari už v neolitu. S ní a s černým sopečným sklem, obsidiánem, se tu obchodovalo od středověku. Těžba se po staletí rozšiřovala, pemza je výtečný a lehký stavební materiál. Jistý francouzský geolog, Déodat Gratet de Dolomieu, po němž získal jméno nerost dolomit a odtud celé italské Alpy, uvedl v roce 1781, že Lipari je obrovské skladiště pemzy pro celou Evropu.
Industrializace těžby začala koncem 19. století, ale neznamenalo to ulehčení prací, jen tvrdý nástup těžebních společností. Byla to otřesná dřina ve více než čtyřicetistupňovém vedru, dělníci pemzu dobývali krumpáči, materiál se dopravoval ručně a mlel uprostřed hustého prachu, takže většina z nich trpěla silikózou. Na starých fotkách je vidět šlachovité, až vyzáblé muže, jak tahají těžké pytle, pracovaly tu děti, ženy, přebíraly horninu ve smradu a prachu u pásu.
Kapitán jedné lodi, která v 19. století pemzu nakládala, barvitě popsal, jak to vypadalo. Píše o čtrnáctihodinové pracovní době a výdělku jeden frank, o lidech, kteří nesou na svých bedrech do údolí šedesátikilové pytle nebezpečnými cestami hrozícími i sesuvem. Změnu nepřinesla ani monopolizace těžby, naopak na rozdíl od uhelného průmyslu, kde si odbory dokázaly zajistit sociální vymoženosti, tady dlouhá léta nebylo nic. Mzdy zoufalé, ale tihle horníci nikdy nestávkovali, tak byli zdecimovaní. Ještě v šedesátých letech minulého století se tento problém řešil v italském parlamentu.
Itálie není jen moře. Zajeďte si na sever, jezera Garda, Maggiore a Como vás okouzlí romantickou atmosférou |
Tolik už se toho napsalo a natočilo o chudém italském jihu, že už to může být vnímané jako klišé. Ale tady je to hmatatelné, musel to být bezútěšný život, o kterém v našich zeměpisných šířkách nemáme ani ponětí, my Češi umíme jen za všech okolností „ajvajovat“ a vyžadovat, aby se o nás někdo postaral, protože si myslíme, že na to máme nárok. Tihle sicilští chlapi se udřeli, aby uživili rodinu, umírali mladí a neměli nic z divoké krásy místa, kde žili.
Anna Magnaniová vs. Ingrid Bergmanová
Mimochodem krása ostrovů opakovaně přilákala filmaře a ne ledajaké, dokonce z toho byla i skandální story. V roce 1949 točil na Vulcanu německý režisér William Dieterle film Sopka s Annou Magnaniovou, tehdy ještě partnerkou režiséra Roberta Rosselliniho, ale vztah už byl evidentně na konci. Hrála prostitutku Maddalenu, která je postrkem poslaná na rodný ostrov.
Ve stejné době o pár kilometrů dál Rossellini točil na Stromboli stejnojmenný snímek pro změnu s Ingrid Bergmanovou a zcela jí propadl. Severská kráska hrála cizinku, která se potřebuje dostat z internačního tábora, provdá se za Itala a skončí v jen trochu jiné pasti na pustém ostrově. Obě dámy na sebe pomyslně prskaly jako dvě sopky a vyhrála Bergmanová, kterou ovšem zejména američtí diváci pak dali do klatby.
Palermo, oprýskaná elegance s vůní Středozemního moře. Na Sicílii se potkává orient s pravou Itálií |
Ostrov Lipari pro sebe objevil i režisér a herec Nanni Moretti a natočil tu v devadesátých letech svůj skvělý film Drahý deníčku, osobní zpověď o tom, jak se vyléčil z rakoviny a cestoval po Itálii, velká část snímku se odehrává právě na Eolských ostrovech.
Místo se zvláštním kouzlem
Ale zpátky k pemze. Těžba skončila před téměř dvaceti lety z nejasných důvodů, nikoliv kvůli nedostatku materiálu, ale údajně proto, že se ostrovy ocitly na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejspíš se to těžařské společnosti Pumex hodilo, protože byla už delší dobu prodělečná, takže se těžaři sbalili a odešli. Vlastně se ani nesbalili, nechali všechno, jak jim to odpadlo od ruky, od strojů až po papíry v kanceláři, však také bývalé doly oblézají milovníci urbexu. Ale také dealeři drog a divné partičky. Do moře se tyčí polorozpadlá nákladová rampa, ostatní spadly a zbyly po nich v moři zrezivělé podpory, na které je fajn šlápnout.
Místo však má své zvláštní kouzlo a tak nějakého šíbra napadlo vystavět tu pětihvězdičkový turistický komplex. Jenže ostrov, i když ho dnes živí hlavně turistika, nepotřebuje další megalomanský hotel s exkluzivním výhledem na moře. A tak vznikl projekt archeologického parku, který ukázal těžbu pemzy jako důležitou součást starověké i moderní historie Lipari a Středomoří jako celku. Snad před komerčními zájmy zvítězí zdraví rozum a snaha zachovat paměť krajiny.
