Také je to pro ně určitý druh terapie, psaním si odžívají své bolesti, nezdary a frustrace, štrikují rodinné příběhy s velkým zaujetím, ale ono to tak nějak nestačí, aby vznikl velký vrstevnatý a psychologicko-společenský román. Takový, který stále ještě nezanikl ve velkých národních literaturách, jako je třeba ta francouzská (tohle srovnání asi není úplně fér, ale budiž).
Ostatně zdá se, že po takovém románu není ani poptávka. Čas od času člověk při návštěvě knihkupectví dostane do ruky magazín příslušného nakladatelského domu a z něj nutně musí nabýt dojmu, že knižní trh u nás chrlí hlavně detektivky a čtivo pro paní a dívky, které je vydávané za něco, co není a být nemůže.
Kam dáváte při líbání nos vy? Spisovatelka Lucia Berlinová se zasloužené slávy dočkala až po smrti |
Z obálky jednoho takového magazínu na mě hledí velice pohledná česká herečka, taktéž nyní úspěšná „spisovatelka“, uvnitř pak čtu s ní rozhovor, v němž se mi sugeruje, že píše psychologické romány, jenže stačí do nich nahlédnout a každému je jasné, že to je žánr, kterému se dříve říkalo červená knihovna, možná trochu zamaskovaná, ale zkušeného čtenáře neobalamutí. Je mi jasné, že když to někdo vydá, chce to taky prodat, takže takové promo je úplně v pořádku, zvlášť když je autorka tak pohledná, ale je to „jízda na obludě“, směšování hodnotových kritérií.
Knihy, které nepřekročí svůj stín
To, co se dnes vydává za literaturu, je čtivo a je to určeno k rychlé spotřebě. Jsou to příběhy podle stále stejných vzorců, nekomplikované, něco jako nekonečné televizní seriály, což je zvláštní, protože o nich nikdo netvrdí, že jsou jako filmy pro náročného diváka.
Irsko nikdy nebylo irštější. Novinka Claire Keeganové se jmenuje Antarktida, ale celá je o smaragdovém ostrově |
Samozřejmě že nelze všechny autorky házet do jednoho pytle, současná česká literatura zná dobré autorky, jako jsou třeba Kateřina Tučková, Petra Hůlová, Jakuba Katalpa, ale třeba i Andrea Sedláčková se svou skvělou Toyen, ty všechny nabízejí vrstevnatou výpověď, téma, ale ten stále se zvyšující počet nových pisatelek nutí k zamyšlení, proč čtenáře uspokojují jednoduchá vyprávění, obratný výběr tématu, tyhle autorky mají výtečně vypracovanou spotřební etiku: vědí, co chtějí zachytit, postupují dobře uchopitelným kronikářským způsobem a vědí, že je budou číst zase ženy. Ty rodinné ságy nebo příběhy, které spojuje nějaké prostředí, jsou velmi vděčné, ale svůj stín nepřekročí, nemají žádný přesah.
A přitom i tenhle žánr má své špičky, tady bych zabrousila do ciziny a připomněla skvělou, útlou (sic!) knížku od Marioliny Veneziové Jsem tady už tisíc let, autorka se pak vrhla na psaní detektivek o Immě Tataranni. Je rodinná sága a pojednává o ženách v kraji Basilicata, ale má právě tu přidanou hodnotu. Autorka do ní vtělila jiné vnímání času v rázovitém jižním kraji, píše o něm intenzivně, s ironií i ve stylu připomínajícím magický realismus.
Co také stačí na nominaci
Ale zpátky k domácímu čtivu, jeho recepce je až překvapivě kladná, ba i nadšená. Nejsem jistě jediná milovnice Šumavy, která sáhla po chválené detektivce, či spíše hororu Petry Klabouchové.
Hlaučo bere všecko… Cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha roku získal debutant |
Místy jsem se musela až smát, jak autorka do své za vlasy přitažené a mimořádně rozvleklé a nastavované historky odehrávající se v šumavských lesích spatlala, co jí přišlo pod ruku, a také všechny šumavské pověsti a povídačky včetně notoricky známé historky o tanci s mrtvolami, kterým se bavili vojáci likvidující kostel v Hůrce. Ale kupodivu to stačilo na nominaci pro výroční ceny Magnesia Litera.
Tohle a jiné spotřební zboží má pochopitelně právo na svůj život, každý nechť si čte, co mu libo, ale proč by mělo dostávat ceny a být zaměňované za literaturu, není jasné.
