Ropa, politika a nezávislost spolu úzce souvisejí, o čemž výmluvně svědčí i příklad Litvy a našeho vztahu k ní počátkem devadesátých let. Zatímco u nás je pád komunismu vymezen rokem 1989, samotný Sovětský svaz se rozpadl až o dva roky později. A patrně nejvíc o samostatnost tehdy usilovaly baltské republiky – Estonsko, Lotyšsko a Litva.
Zvláštní jednotky sovětské armády se od 11. ledna 1991 snažily postupně obklíčit nebo obsadit některá strategicky důležitá místa na litevském území, včetně hromadných sdělovacích prostředků a technických zařízení sloužících k jejich provozu. Obklíčily též parlament, jenž byl chráněn zátarasy. Nejkrvavější střet se odehrál v noci z 12. na 13. ledna u vilniuské televizní věže, v době útoku střežené občany. Věž se jim podařilo – holýma rukama – uhájit, ovšem za cenu čtrnácti mrtvých.
Bidenova facka Trumpovi může bolet i Brusel |
Někdy na jaře 1991 se na Václavském náměstí konala malá demonstrace. Hlouček účastníků, včetně mé maličkosti, požadoval, aby československá vláda uznala samostatnost Litevské republiky, jež se tehdy již přes rok snažila vymanit ze sevření skomírajícího sovětského impéria. Moskva též přistoupila k surovinové blokádě.
Demonstranti se posléze přesunuli ke Strakově akademii, tehdy sídlu federální vlády. Po chvíli skandování: „Uznat Litvu!“ vyšel před budovu sám premiér Marián Čalfa a pravil: „Ja by som tých Litovcov aj uznal, ale oni nám pak zatvoria kohút.“ Oni znamenalo Moskvu, kohút kohout od ropovodu Družba. Po frekventované silnici před úřadem vlády frčela jedna německá ojetina za druhou, tehdy znak rychlokvašeného polistopadového blahobytu. Občané tím spíš od vlády požadovali levný benzín, ne svobodu pro jim skoro neznámé Litevce.
Vládu voliči posuzují podle cen
Československo Litvu oficiálně uznalo až v srpnu 1991, po potlačení puče proti Michailu Gorbačovovi, kdy už i nahluchlí slyšeli, jak Sovětskému svazu zvoní hrana.
Bláhové myšlení. Levný ruský plyn nechceme, drahý ano! |
Nyní, po více jak třech dekádách od popisovaných událostí, už tedy nehrozí, že nám Moskva zavře kohout, byť dokud to šlo a půjde, obchodníci asi dají přednost ruské ropě i plynu, poněvadž jsou levnější.
A i občané budou vládu nadále posuzovat hlavně dle cen pohonných hmot. Vysvobození ze strategické závislosti na Rusku pro ně samo o sobě mnoho neznamená, pokud nepřinese snížení cen u čerpacích stanic. Vzhledem k dostupným alternativám lze ale možná očekávat růst cenové hladiny.
Počátkem devadesátých let se rozpadalo kde co, kromě Sovětského svazu i Československo, byť vzorově sametově. A co se týče kohoutů, jsou na tom teď Slováci o dost hůře. Robert Fico vsadil na spolupráci s Ruskem, kondice slovenské ekonomiky nyní ale hodně závisí na ukrajinské vůli. Ruský plyn sice může do země pod Tatrami proudit rourou vedenou přes Turecko, leč Kyjev zvažuje, že „típne“ též tranzit ruské ropy přes své území, tedy ropovodem Družba.
Rusko bylo vždy spolehlivý partner, neobelhalo nás jako Kyjev, řekl Fico |
Robert Fico svou zahraničněpolitickou nezodpovědnost mediálně vrhne na někoho jiného a jeho voliči mu asi uvěří. Avšak problémy se zásobováním strategickými surovinami ohrožují nejen peněženky, popřípadě mobilitu běžných voličů, ale i základní ekonomické zájmy řady velkých podnikatelských hráčů, což už může Fica stát křeslo.
Nicméně celý svět se nyní nachází v jakési pauze. Všichni čekají, co udělá Donald Trump, až se 20. ledna chopí úřadu. Zda se zkusí nějak dohodnout s Vladimirem Putinem. Zda povede s Evropou obchodní válku, zda nenechá vyšroubovat ceny amerického plynu. Nebo zda se třeba nepustí do v principu „rusácké“ imperiální války s Dánskem o Grónsko.
Musk nahradil Mars politikou
Trumpův spojenec Elon Musk nyní evidentně nahradil svůj údajný životní cíl vybudování lidské základny na Marsu snazší zábavou: ostrým přistáním na dost špinavé planetě jménem Politika. Dokonce na pro něj dosud možná odvrácené, evropské straně. V německé předvolební kampani podporuje populistickou a proruskou Alternativu pro Německo. Její šéfka Alice Weidelová prohlásila, že se v případě úspěchu zasadí o obnovu provozu plynovodu Nord Stream, tudíž o opětovný přísun ruského plynu.
Plynové krize se bát nemusíme. Česko na ní vydělá, české domácnosti ale ne |
Řada věcí je tak otevřených, nicméně odetnutí se od rour vedoucích z východu určitě představuje plus. Historický příklad Litvy však zároveň nabádá k něčemu docela opomíjenému. Do rozpadu Sovětského svazu u nás otázka litevské samostatnosti nikoho moc nezajímala. Menší státy či národy by přitom měly intenzivně spolupracovat, společně čelit uzurpátorskému jednání těch velkých.
Nyní všichni, zpravidla s velkými obavami, čekají, co provede Trump. A nejen nám možná nastaví kruté zrcadlo, že jsme pro zabezpečení své suverenity, sami i v rámci EU nebo NATO, v minulosti udělali příliš málo.
