„Moment – odkud máte moje číslo?“ řekla jsem.
Hlas se zarazil: „Co?“
„Odkud máte tohle číslo, na které voláte?“
Dáma zjevně neměla radost, že jí skáču do řeči. „Co jako – číslo? No bylo napsaný na bráně, néasi?“
Skutečně jsme napsali na bránu vedoucí do dvora vzkaz pro doručovatele: Nenechávejte, PROSÍM, balíky před bránou. Pokud je zavřená, volejte… A k tomu moje i K.-ovo telefonní číslo.
Nevěřila jsem vlastním uším. „No ale jestli jste před bránou, jste na správném místě. Počkejte momentík, doběhnu tam.“
Neviděl jsem ho, tak byl černý. Když předsudkům podléhají i vědci![]() |
„Já nemám čas, mám strašně moc práce, strašně moc balíků musím doručit. A pořád hledám ten barák, a ne a ne ho najít.“ A zavěsila.
Deset vteřin nato zvonil K.-ův telefon. „Nemůžu najít vaši adresu!“ ozval se rozhořčený hlas. „Navigace je nanic! Kde doprkýnka jste? Mám vám doručit balík, ale nevím, kam.“
„Moment – odkud máte moje číslo?“ zeptal se K.
„Jak – vaše číslo? Je napsaný na tý bráně, ne? Odkud bych ho jako měla mít?“
„No ale jestli jste před bránou, tak jste nás našla. Jsme tady! Momentík, doběhnu tam.“
„Ale já nemám čas čekat! Musím doručit kupu balíků! A vaši adresu nemůžu najít!“
Trvalo ještě čtrnáct dní, než se nám podařilo přesvědčit paní doručovatelku, že pokud stojí před bránou, naši adresu našla. Bohužel, když byla zrovna ochotná počkat, až dojdeme k bráně, ani jeden z nás nebyl doma.
Po pár minutách telefonického výslechu jsme zjistili, že balíček je malý, o málo větší než běžný dopis, a není nic jednoduššího, než ho otvorem ve schránce na dopisy prostrčit dovnitř.
Od té doby tahle dáma všechny balíky, i ty velké a těžké, doručuje bez potíží. Je to moc milá černá Britka v pozdním středním věku, která si nesmírně oblíbila K. a on ji má tak trochu za maminku. Musím pro kostel objednávat spoustu věcí, a tak naši paní doručovatelku vídáme a slýcháme často.
Když nejde posunout stůl. A když prokážete laskavost člověku odlišné barvy pleti![]() |
Včera zas jednou volala K., že pro nás má balík a že ho nechá na dvoře. Dávno má kód od brány, a tak doručení proběhlo hladce.
Když jsme se ale vrátili domů, zjistili jsme, že i když je adresa správná, jméno na balíku je rumunského původu. Do kostela nechodí jediný Rumun. Nadto byla na balíku kromě tištěného štítku i jiná adresa, psaná rukou. Sherlock Holmes v K. na tu adresu zašel, ale adresátku balíku nevypátral.
A tak jsme volali naší doručovatelce. „Jo, je to pro Florinu,“ vysvětlila. „Ale nemohla jsem najít její adresu, a tak jsem balík dovezla sem. Tuhle adresu dobře znám. Ona se pro něj staví.“



















