Na to, aby všichni poctivě vrátili staré polokošile, staré mikiny, staré čepice a staré bundy by taky rád dohlédl, ale to se nepovedlo. Nikomu se nechtělo staré uniformy vracet, už proto, že je mnohý zaměstnanec poslal do Nigérie, do Ghany nebo na Jamajku, kde v nich příbuzní honili vodu. Šatstvo značky Overground je tam velká móda.
Vedení aspoň vydalo nařízení, že staré uniformy je třeba vyhodit a před vyhozením je zničit. Člověk v uniformě zaměstnance dopravních podniků by mohl snadno jezdit zadarmo městskou dopravou - nemá to sice povolené, ale řidiči i průvodčí často přimhouří očko. A když člověk v uniformě Overgroundu spáchá nějakou nehoráznost, odrazí se to na pověsti celé společnosti. Předstírat, že jste zaměstnanci Overgroundu, i když jimi nejste, ale není trestný čin, a tak s tím policajti nic neudělají. Společnost si to musí sama pohlídat.
Kafe. Bez dalších dotazů. Proč se nám nedostává obyčejných věcí |
Abych pravdu řekla: K. má spíš opačný problém. Snaží se předstírat, že zaměstnancem Overgroundu není. Buď si uniformu donese do práce v batůžku, anebo si aspoň přes sebe přehodí dlouhý kabát, aby kolemjdoucí loga neviděli. Jinak by v jednom kuse odpovídal na dotazy, jak se dostat z bodu A do bodu B, a kdy přijede metro, vlak nebo autobus. Cestující nezajímá, že od něj požadují informace o docela jiných dopravcích, stačí jim, že vidí člověka v uniformě. A když si K. dovolí prohlásit, že něco neví anebo že spěchá do práce, rozčilují se na něj.
Mikiny, polokošile i čepice od staré uniformy jsme vyhodili, pokud byly obnošené, anebo poslali do Nigérie, pokud pořád vypadaly dobře. Zbyla nám ale vatovaná bunda. Teplá, solidní, s logem na prsou, na zádech a na rukávech. K. nedokáže zničit žádnou užitečnou věc, a tak mi dal za úkol bundu rozstříhat a vyhodit. Ani já jsem to ale nedokázala. Řekla jsem si, že stačí vystřihnout loga a bunda se bude hodit některému z místních bezdomovců, třeba tomu, kterého vídám u nádraží, jak tiše sedí na papundeklu, často v dešti, čte si noviny a usmívá se.
Příliš pomalu podaný pytlík. O diskriminaci skutečné a domnělé |
Jenže já nedokázala ani vystřihnout z bundy loga! A tak jsem je začernila permanentní fixkou a odnesla bundu bezdomovci. Byl nadšený.
Pár dní nato jsem šla na nádraží a co nevidím? Bezdomovce, překvapivě čistého, v bundě, kterou jsem mu dala. Loga na ní byla špinavá, to ano, ale rozpoznatelná, musel je pečlivě vydrbat. Stál v drobném mrholení u vchodu, odpovídal na dotazy kolemjdoucích, kteří si ho spletli se zaměstnancem, rozhazoval rukama a zubil se, šťastný jako nikdy.
