Právě to ať vysvětlí odborníci, kteří se znalostí perštiny analyzují původní íránské zdroje. Proč tedy kabinet váhá s deseti miliony ročně na rozvoj studia orientálních jazyků? To je záhada.
Každý stát chce autentické zprávy z rizikových oblastí. Možnosti jsou tři. Buď žijeme v zemi, která má dost loajálních přistěhovalců přímo od zdroje, třeba v Izraeli, kde i ministr obrany Mofaz hovoří persky. Nebo žijeme v zemi, která si mezi přistěhovalci vybírá ty loajální, třeba v USA. Nebo žijeme v zemi jako Česko, která se musí postarat o výuku jazykových specialistů sama. Tak proč vláda nechce dát deset milionů? Vždyť je to částka, která odpovídá deseti metrům dálnice nebo patnáctině sumy na vládní kampaň za konzumaci ryb.
Zkušené týmy orientalistů se cení. I velké národy s tím mohou zápolit, jak se ukázalo v USA po 11. září. Tajné služby měly plné hangáry nahrané komunikace v arabštině, perštině a urdštině, ale ty záznamy čekaly, až se k nim analytici propracují. Proč? Nejsou lidi. I malé národy mohou naopak těžit z toho, pokud „lidi“ mají. V roce 1993 to předvedlo pětimilionové Norsko, když dostalo k dohodě z Osla Izraelce a Palestince, aniž by o tom věděl Washington.
Potřeba orientálních jazyků se podobá potřebě moderních stíhaček. Nepotřebujeme tady a teď gripeny, ale potřebujeme tým špičkových pilotů, které musíme cvičit, aby jejich dovednost nezmizela. Ani orientalisty nepotřebujeme tady a teď pro jeden překlad či jednu konferenci, ale potřebujeme lidi, kteří rizikové oblasti sledují systematicky. Je to vlastně pozoruhodný nepoměr. Abychom si udrželi tým pilotů, dali jsme desítky rozpočtových miliard na gripeny, ač se nabízelo levnější řešení. Teď, když jde o neméně potřebné orientalisty, handrkujeme se o umouněných deset milionů.
Každý stát chce autentické zprávy z rizikových oblastí. Možnosti jsou tři. Buď žijeme v zemi, která má dost loajálních přistěhovalců přímo od zdroje, třeba v Izraeli, kde i ministr obrany Mofaz hovoří persky. Nebo žijeme v zemi, která si mezi přistěhovalci vybírá ty loajální, třeba v USA. Nebo žijeme v zemi jako Česko, která se musí postarat o výuku jazykových specialistů sama. Tak proč vláda nechce dát deset milionů? Vždyť je to částka, která odpovídá deseti metrům dálnice nebo patnáctině sumy na vládní kampaň za konzumaci ryb.
Zkušené týmy orientalistů se cení. I velké národy s tím mohou zápolit, jak se ukázalo v USA po 11. září. Tajné služby měly plné hangáry nahrané komunikace v arabštině, perštině a urdštině, ale ty záznamy čekaly, až se k nim analytici propracují. Proč? Nejsou lidi. I malé národy mohou naopak těžit z toho, pokud „lidi“ mají. V roce 1993 to předvedlo pětimilionové Norsko, když dostalo k dohodě z Osla Izraelce a Palestince, aniž by o tom věděl Washington.
Potřeba orientálních jazyků se podobá potřebě moderních stíhaček. Nepotřebujeme tady a teď gripeny, ale potřebujeme tým špičkových pilotů, které musíme cvičit, aby jejich dovednost nezmizela. Ani orientalisty nepotřebujeme tady a teď pro jeden překlad či jednu konferenci, ale potřebujeme lidi, kteří rizikové oblasti sledují systematicky. Je to vlastně pozoruhodný nepoměr. Abychom si udrželi tým pilotů, dali jsme desítky rozpočtových miliard na gripeny, ač se nabízelo levnější řešení. Teď, když jde o neméně potřebné orientalisty, handrkujeme se o umouněných deset milionů.
