Nyní je reálné, že bude muž tmavé barvy pleti prodávat „koláče“ v každé české vesnici. Což o to, to by bylo také ještě dobré, protože by to znamenalo, že má nějakou práci. Lidé se ale hlavně začnou bát, že Afričan bude jíst jejich koláče, případně že bude jíst koláče s nimi.
Podle průzkumů veřejného mínění to vypadá, že Češi jsou ohledně přijímání uprchlíků nejkonzervativnější v Evropě. Co se týče představy „adopce“ lidí tmavé pleti do rodin, to se už člověk raději neptá, resp. odpověď si raději nepředstavuje. Ruku na srdce, kdo z vás je ale připraven? Výše zmíněný texaský Afroameričan je rodilý Američan a umí anglicky, náš uprchlík či uprchlice jazyk umět nebude, a to nejen český, ale často ani žádný světový.
V děsivých podmínkách riskují životy. Nemáme jinou možnost, tvrdí uprchlíci |
Nicméně, připravme se na tyto věci. Čas na naši „převýchovu“ je tady. Než začneme naše politiky kádrovat a bodovat podle populismu a podle toho, kdo víc bude xenofobně bránit náš čistý národní stát, udělejme si pořádek doma a zeptejme se naší manželky, manžela, dětí a babičky a dědečka, zda jsou na adopci cizince do rodiny připraveni. Zároveň si moc nedělejme iluze o tom, že zrovna tohle za nás vymyslí politici. Tlak na řešení, přípravu a převýchovu musí vytvořit občanská společnost a v ní lidé, kteří půjdou příkladem.
I takové Rakousko je dál než my a na základě veřejné diskuse už si lidé dokážou představit, že z tyrolské chaloupky z okénka s maceškami vykoukne muž tmavé pleti.
Mluví-li se v EU o bankovní unii, fiskální unii či energetické unii, brzy se začne mluvit o uprchlické či migrační unii. Resp. ono asi nebude nikdy možné mluvit o migrační unii otevřeně, ale řešení založené na zvýšené vzájemné solidaritě uvnitř EU bude prostě muset přijít. Chceme-li, aby Itálie či Španělsko podpořily naše či polské představy o energetické unii, která bude něco stát, musíme zase pomoci my jim a umožnit uprchlíkům cestu k nám, do Polska nebo na Slovensko, ať se nám to líbí, nebo ne.
Komentátor John Lloyd napsal pro Reuters, že největší evropskou krizí určitě není krize ukrajinská nebo krize řecká, ale právě tato krize uprchlická, na jih od italských hranic.
Tím autor netvrdí, že jsou Ukrajina a Řecko maličkosti. Sice to nerozvádí, ale chce říci, že řešení tu jsou, když se k nim Evropa odhodlá. Lze Ukrajině masivněji pomoci, lze začít více zbrojit, aby nás Rusko bralo vážně, změnit náš přístup k armádě. Řecko lze přece jen ještě oddlužit i nutit k reformám apod.
Špatná zkušenost z Iráku i Libye
V případě této krize uprchlické krize je ale autor pesimista, protože žádné řešení se nenabízí. Pokud se Západ v poslední době pokoušel někde zasahovat, svrhávat či měnit režim, či dokonce pomáhat vzniku demokracie a budovat stát, udělal velice špatnou zkušenost. V případě Iráku i v případě Libye. Když Západ přihlíží existenci nelidských a brutálních režimů, je to špatné a zavrženíhodné; když se pokusí tyto režimy měnit, výsledek je ještě horší.
Hlavní příčinou uprchlické krize není jen chudoba, zoufalství a hrozba teroristických gangů v nitru Afriky, ani to není ISIS a občanská válka v Sýrii. Je to totální rozpad státu a autority v Libyi.
Sítě pašeráckých gangů napojené na místní ozbrojence volně pronikají Libyí až k pobřeží. Libyjská centrální vláda, která se spolu s bezmocným parlamentem přesunula z Tripolisu do Tobrúku není a nebude schopna s tím nic dělat.
Když Západ v Libyi nezasáhne, bude to pořád horší, a když zasáhne, není tu žádný recept na to, aby konečný výsledek byl lepší, než když nezasáhne.
Itálie skrze větší námořní kontrolu dala najevo, že pašování je nebezpečné. Proud lidí se ale valí a bude se valit dál a neodradí je ani fakt, že se topí po stovkách a po tisících.
Autor je předsedou správní rady IPPS (Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011).
