Podle autorky je ale Evropa ostražitá – bojí se, že Biden je jenom zastávka či přestávka na cestě k dalšímu americkému populismu. Amerika je zase frustrovaná z toho, jak Evropa koketuje s Čínou a hraje na obě strany.
Autorka přemýšlí, jak tomu dát obsah: jestliže chce EU uchránit liberální hodnoty, Ameriku potřebuje. A pokud se chce Amerika opravdu od Číny oddělit ve strategických oblastech, jako jsou polovodiče, baterie, elektrická auta a umělá inteligence, s domácím trhem si nevystačí.
Evropané by si každopádně neměli plést novou americkou průmyslovou strategii s protekcionismem. Amerika chce prostě dělat to, co dělá každá vyspělá země dávno. Podporovat investice v růstových technologiích a v soutěžení vládních zakázek podporovat domácí pracovní sílu. Pak jde také o větší odolnost v oblastech, jako jsou polovodiče, kde se 75 procent výrobní kapacity koncentruje v Číně a východní Asii. Myslí si někdo, že to je dobrý nápad vzhledem k výbušné geopolitice regionu? EU si to už nemyslí, chce zdvojnásobit výrobu čipů v EU do roku 2030.
Americký senát věnuje 52 miliard dolarů na podporu americké výroby polovodičů. Jenže to bude trvat dekádu, než se takový průmysl v USA rozjede, a Amerika bude potřebovat partnery a zákazníky, celý zásobovací řetězec polovodičů se musí rekonfigurovat. Také je třeba vytvořit společné průmyslové standardy, aby se rychle mohly šířit inovace.
Ideálně by se měl celý atlantický prostor shodnout na tom, jak regulovat velké technologické společnosti, i na tom, jak správně ocenit uhlíkové emise. Znemožnilo by to například čínský ocelářský dumping, protože ten je možný jenom díky vysokým karbonovým emisím. Evropa by prý zase mohla inspirovat Ameriku v ochraně osobních údajů GDPR, Kalifornie už například směřuje k evropským standardům. EU i Amerika mohou prý kooperovat v oblastech, jako je listina digitálních práv, svoboda projevu na internetu a sítích, v regulaci umělé inteligence a výzkumu genomu apod. Tato kooperace bude účinnější než otloukání Číny verbálně.
Tolik komentátorka FT. Dodatek Monitoru JM je, že atlantická spolupráce se přece nemůže opírat o produkci mikročipů a polovodičů nebo o regulaci osobních údajů.
Prostor atlantické spolupráce musí být přece prostorem hodnot a v druhé řadě prostorem zájmů. Obojí je provázáno.
Západ je přece v první řadě prostorem svobody a prostorem ústavní demokracie. Volby dnes mají na světě leckde, to ale neznamená, že mají ústavní demokracie založené na omezování moci, na střídání vlád, vládě práva, nezávislé justici a svobodě tisku.
Tohle máme v Evropě a Americe (ale také v Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu, v Japonsku a Jižní Koreji) podobné a do značné míry se jedná o americký poválečný import (německá či japonská ústava). Kromě ústavních demokracií máme mít i historickou paměť, která zavazuje. Třikrát v minulém století vytáhli Američané Evropu z bryndy.
Jistě můžeme obchodovat se státy, které naši politickou kulturu nesdílí, potíž je, když jde o impéria jako Rusko a Čína, jež jsou agresivní a svoje odlišné politické standardy chtějí vyvážet do světa.
Největší potíž Západu nespočívá v nedostatku mikročipů, ale v tom, že zapomíná na svoje hodnotové kořeny. Ústavu napsali otrokáři a západní hodnoty jsou dnes inkluze, ekvita, diverzita a boj se systémovým rasismem. Místo svobody máme kulturu rušení, cenzuru na sítích a místo kádrováků HR oddělení korporací a univerzit, kde pečlivě vylustrují, co jste kdy kam napsali. Potíž je v tom, že v Číně a v Rusku to pečlivě a bedlivě studují.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
