Zopakovali, že jednání Lukašenka a porušování lidských práv je „nepřijatelné“ a že podporují konání svobodných voleb, aniž by to mohlo být chápáno jako vměšování do běloruských vnitřních záležitostí. Ocenili statečné běloruské ženy a tak dále.
K žádnému průlomu nedochází, ale statečnost a odhodlání běloruských demonstrantů jsou skutečně po všech stránkách obdivuhodné. Hlavně proto, že jejich akce a setrvalé a odhodlané protesty nejsou součástí žádné vlny ani geopolitického zlomu.
Vlna může být buď úspěšná, nebo neúspěšná. Úspěšná byla jistě vlna protestů, která vedla k pádu komunismu a rozpadu východního bloku v roce 1989. Zde ale probíhal i geopolitický zlom. Imperiální komunismus byl vyčerpán, znaven a snad i uzbrojen. Mocným elitám bývalých tajných služeb došlo, že se budou mít lépe v rámci budování divokého kapitalismu a že transformace bude zdrojem příležitostí.
Vlny mohou být i neúspěšné. Vlny barevných revolucí z první dekády tohoto století byly smíšené, o částečném úspěchu by šlo snad mluvit pouze v případě Gruzie. Vlna arabského jara skončila buď rozvratem a občanskou válkou jako v Sýrii a Libyi, nebo návratem k vojenské diktatuře jako v Egyptě.
Výsledky ukrajinského Majdanu po roce 2014 jsou smíšené. Na jednu stranu se upevnila ukrajinská identita a státnost, na druhou stranu o lecčem svědčí, že Mezinárodní měnový fond má kvůli mafiánskému prostředí problém spolupracovat s ukrajinskou vládou a tamní centrální bankou. Cesta do Severoatlantické aliance a EU zůstává zavřená.
Pokud se u nás nebo v Německu srovnává situace v Bělorusku s rokem 1989, je to dosti nepřesné. V Československu existovalo přes tisíc aktivních disidentů a kritiků režimu. Ve druhé polovině roku 1988 a 1989 začalo občas chodit demonstrovat několik tisíc lidí.
Až do listopadu 1989 měl český disent nulovou podporu mezi studenty. Podpora mezi dělníky v továrnách byla rovněž „veškerá žádná“. Mnozí disidenti byli sice technicky dělnickou třídou, ale pracovali sami v kotelnách, nebyli součástí pracovních kolektivů – a s tímto stavem byli vesměs spokojeni. Jak oni, tak ony pracovní kolektivy. V roce 1989 si čeští studenti, dělníci (o slavných hercích ani nemluvě) nejprve počkali, jak se to vyvine s pádem komunismu jinde v regionu.
V Polsku a v NDR bylo už v listopadu jasné, že režim skončil. V Maďarsku de facto také. Československo bylo vlastně poslední. Po nás bylo ještě Rumunsko a Albánie, ale to nebylo proto, že by Rumuni či Albánci nebyli odvážní, ale proto, že tamější režim byl daleko drsnější. Konec komunismu tam byl také velmi krvavý.
V Bělorusku už dva měsíce demonstrují studenti, dělníci, obyčejní lidé, ženy v domácnosti a mnoho dalších. Kromě verbální solidarity nemají prakticky žádnou podporu, nemohou se opřít o žádnou evropskou ani světovou vlnu ani o geopolitický zlom. Jdou takzvaně do toho, i když vůbec netuší, jak to dopadne.
V Bělorusku nevlají zatím vlajky EU nebo NATO, země je velmi úzce svázána s Ruskem především ekonomicky. Nelze vyloučit, že běloruské řešení bude muset být i ruské řešení, že v Minsku začnou tát ledy, teprve až když začnou tát v Moskvě.
Bělorusko v tom nejenže není samo, ale potíž je i v tom, že Evropa je závislá na ruském plynu, a dokonce jsou mnozí přesvědčeni, že geopolitický trend je dnes opačný. Jsme svědky deglobalizace i dewesternizace či odzápadnění světa, jak vidíme na příkladu Turecka či Indie. Přes to všechno se Bělorusko může začít Západu blížit i samo. Stane se tak, pokud Rusko udělá nějakou chybu a stane se viditelnou součástí represí.
Přečteno v úterý v Českém rozhlase Plus.
…
Evropská unie se horem dolem žene do nového zeleného údělu a stanovuje si stále ambicióznější cíle snižování emisí. Týká se to pochopitelně i investic v rámci evropského plánu oživení po koronavirové krizi apod. S tím je spojena zajímavá otázka. Může vláda spojením regulace a investic vyvolat také opravdový posun a skok ve výzkumu a vývoji, v aplikovaném výzkumu a hlavně v samotném technologickém pokroku? Může technologický pokrok vyvolat vláda nebo nějaká instituce jako Evropská komise? Vzniknou auta na vodík či výkonnější baterie jen proto, že to nějaká vláda či EU chce a bude do toho takzvaně sypat peníze?
Člověk konzervativního i klasicky liberálního smýšlení má tendenci si myslet, že inovace vznikají díky konkurenci soukromých firem a soutěži na trhu. Tak jednoduché to ale také není. Když se Američané rozhodli poslat lidi na Měsíc, vyvolala vláda tak masivní technologický skok, že z něj do určité míry svět čerpá dodnes. Produktem tehdejší doby je třeba i internet.
Lze to ale srovnávat? Lze přirovnat regulaci a klimatické cíle k cestě na Měsíc? Pak je tu také otázka, kolik vládních investic či investic schvalovaných EU by se uskutečnilo i bez velkého plánu oživení a kolik investic se nazeleno nakonec jen přebarví. To je také otázka do debaty s ekonomy v Lidových novinách a na serveru Česká pozice pro tento týden. Debatu jsme právě po letní přestávce obnovili: https://ceskapozice.lidovky.cz/debata-jana-machacka
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
