Většina Britů je prý též přesvědčena, že velká ponížení národů a národní katastrofy se přece dějí pouze těm, kdo žijí takzvaně na kontinentu.
Summit v Salcburku tuto myšlenkovou idylku nabourává. Začíná být zřejmé, že jednání o brexitu se mohou nezdařit. Jak v EU, tak v Británii se nyní seriózně probírá možnost tvrdého brexitu, případně brexitu bez dohody. Až Británie v březnu vyletí z EU, čeká ji možná tvrdé přistání.
Britský ministr zahraničí Jeremy Hunt varoval EU, aby špatně nečetla situaci a nepodceňovala sílu britské vůle. Ve skutečnosti je to podle Rachmana Británie, kdo v jednáních neustále přeceňuje svoji sílu.
Pokud by to takhle pokračovalo i nadále, zažije podle Rachmana Británie „moment ponaučení“, tedy jakousi traumatickou zkušenost, která donutí národy fundamentálně přehodnotit svou situaci.
Spojené království zažilo podobné chvíle už v poválečném období. Nepodařená invaze do oblasti Suezu podtrhla fakt, že Británie už není imperiální mocností. Když byl v roce 1976 povolán Mezinárodní měnový fond na pomoc Británii, ilustrovalo to ponižujícím způsobem skutečnost, že Británie už není ani ekonomickou velmocí. Podobně případný debakl brexitu podtrhne praktické limity britské národní suverenity.
Současná nálada v Británii připomíná Rachmanovi bojovnou náladu v Řecku, když tam lidé v roce 2015 hlasovali o podmínkách záchranného balíku připraveného v Bruselu a ve Frankfurtu. Řečtí voliči tehdy také radostně mávali vlajkami a oslavovali svůj rebelský triumf nad Bruselem. I zkušení řečtí politici začali číst situaci úplně špatně. Nakonec vláda musela stejně přijmout záchranný balík, který předtím odmítla. Teprve dění na ulici a na finančních trzích ukáže, kde leží moc a síla.
Bodem obratu či nárazu byla v případě Řecka situace, kdy začala v Aténách docházet hotovost v bankomatech, protože si lidé v panice vybírali úspory. Možná mohou lidé i finanční trhy podobně reagovat na hrozbu „no dealu“. Ano – britské veřejné finance a banky jsou mnohem odolnější vůči finanční panice než Řecko. Moderní společnosti jsou ale závislé na přesných a včasných dodávkách (just in time deliveries), takže by obchody i továrny čelily přerušení dodávek. To by zase mohlo vést ke spotřební panice. Vláda by si mohla vzpomenout na ropnou paniku roku 2000, kdy kvůli blokádám rafinerií vyschly benzinové pumpy.
Podobně jako v případě Řecka, kdy si Řekové stěžovali na přílišnou přísnost záchranného balíku, mohou si dnes Britové – třeba oprávněně – stěžovat na vyjednávací pozici EU, například železnou integritu čtyř pilířů jednotného trhu, která je možná poněkud falešná a ne tak svatá, jak ji EU předkládá. Jenže nejde o to, co je „správné“, ale o to, kde leží moc a síla.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
