„Už je tomu skoro rok, co jsme NYU v Šanghaji přesunuli na distanční výuku, a zakrátko i naše další globální centra včetně newyorského kampusu. Ačkoli teskníme kvůli ztrátám způsobených pandemií (lidé, kteří zemřeli, shromáždění, která se odložila, milníky, které jsme neoslavili, a rodina a přátelé, po kterých se nám stýská), tak na druhé straně jako komunita jsme prokázali adaptabilitu a odolnost, což reflektuji s vděčností a obdivem.
Nyní se rozbíhá jarní semestr, vakcína přichází a nová prezidentská administrativa bude už přistupovat k epidemii jinak. Bod obratu nastává. Naše zvyklosti se ale nemění, dále budeme nosit roušky, dodržovat fyzickou vzdálenost a držet se v bezpečí: koronavirus se svými novými variantami nás stále ohrožuje.
V mých myšlenkách ale zůstávají mnohé stíny, třeba to, jak covid-19 disproporčně doléhá na barevné komunity. Zvláště když jsme právě pořádali týden Martina Luthera Kinga a jeho odkazu a přihlásili jsme se ke spravedlivější a rovnější společnosti. Srdce bolí, když vidíme jizvy způsobené rasismem a strukturální nerovností. Ještě není jasné, jak naši zemi vyléčíme, ale chci využít příležitosti a zaměřit se na budování inkluzivnější komunity tady na NYU.
Pod vedením Lisy Colemanové, starší viceprezidentky NYU pro globální inkluzi a hlavní univerzitní úřednice pro diverzitu, byla vyhlášena iniciativa BeTogether, která staví na excelenci, kreativitě a více rovné (equitable) budoucnosti. Rada globálních úředníků pro inkluzi na NYU je zcela zásadní ve věci diverzity, rovnosti a inkluze (DEI) napříč univerzitou. Děkani a administrátoři našich center najmou lídry, kteří budou zvyšovat kapacitu DEI.
NYUWomxn100 je rok stará univerzitní iniciativa, zahájená ke sto letům schválení 19. dodatku ústavy, který umožnil volební právo žen (i když ne všechny ženy ho směly využít). Uznali jsme úsilí těch z nás, kteří pochází z marginalizovaných prostředí, a těšíme se na předávání cen 8. března. Tento měsíc také oslavíme 25. výročí založení centra NYU pro LGBTQplus, které je jedno z nejstarších v zemi.
Jako univerzita a komunita máme ještě mnoho práce a iniciativy, které jsem zmínil, jsou základními kameny na naší cestě. Jsem hrdý, že sdílíme vzájemné hodnoty a závazky, které vedou k rovnější a inkluzivnější společnosti. Využijme náš čas – dny, hodiny a minuty k dobrému užitku.
Přeji Vám zdraví a bezpečný semestr.“
Andrew Hamilton
Ono by se to dalo tisknout bez komentáře, ale několik drobných glos připojíme. Hamilton je mimochodem bývalým rektorem Oxfordu.
Všimněme si, že se v uvítacím projevu rektora nepíše nic o tom, čeho chce NYU dosáhnout ve vědě či výzkumu, co nového vědci spojení s NYU objevili, proč by měli jít příkladem, jaké nové profesorské hvězdy byly přijaty apod. Rektor nevyzývá ke zvědavosti, kreativitě, soutěživosti a svobodnému bádání.
Podobný jazyk, podobné výzvy a přístupy už se v USA přelily z univerzit do korporací a médií a po posledních volbách se staly i jazykem nové vlády.
V případě univerzit v Americe a na Západě dodejme, že jejich prostředí bylo vždy svobodnější než zbytku společnosti (na rozdíl třeba od arabského světa). Bez univerzit by se nezrodila odluka církve od státu, ani by se netolerovalo kritické myšlení, boj s různými dogmaty a ani by nepřišlo osvícenství. Dnes jsme ale ve stavu, kdy jsou univerzity méně svobodné než zbytek společnosti, a kritické myšlení, disentní názory a autonomní projev se tu netoleruje. Na univerzitách se netolerance rodí a podporuje.
Místo svobody a svobodného myšlení, o kterém se Hamilton příkladně a pro dnešní Ameriku typicky vůbec nezmiňuje, tu máme inkluzi. Místo svobodné společnosti se buduje společnost správná, se správnými názory, správným hodnocením, se správnou interpretací reality i dat apod. Nebylo by na místě, kdyby si tedy Američané zbourali sochu svobody a vztyčili sochu inkluze?
V 80. letech jsem u Ladislava Hejdánka doma vyslechl přednášku věhlasného francouzského filozofa Jeana F. Lyotarda na téma jak zobrazit svobodu, zda svoboda může být socha, proč ta socha zpravidla bývá žena apod. Jak bude vypadat socha inkluze?
V jednom linku, který Hamiltonův dopis nabízí a který se věnuje topografii literatury, najdeme také stížnost na národní hierarchie, skrze které je hodnocena světová literatura, a to prý jednostranně a privilegovaně, a to z pohledu Goetheho a evropského osvícenství než z pohledu jiných částí světa.
Jak rád poznamenává kolega Zbyněk Petráček, osvícenství holt leží dnes pokrokářům v žaludku stejně, jako leželo kdysi v žaludku katolické církvi. I ta měla seznamy zakázaných osvícenských knih a autorů jako má dnešní cancel culture.
Možná to souvisí i s tím, že třeba myšlenky skotského osvícenství jsou základním kamenem filozofie americké ústavy. A ta ústava dnes progresivistům leží v žaludku, protože ji přece „sepsali otrokáři ve svém zájmu“.
