Protože finanční krizi sleduji denně od roku 2008 a řeckou od roku 2009 a glosuji ji takřka každý den, píši následující řádky o „odstupu a nadhledu“ vlastně už poněkolikáté.
Nicméně v těchto dnech je to třeba zase připomenout. To, co se děje dnes s Řeckem,vůbec nemuselo nastat, kdyby Evropská unie využila velké finanční a bankovní krize let 2008 až 2009 k tomu, aby dovařila svůj nedovařený projekt společné měny, aby učinila integrační skok kupředu.
Nestalo se, asi proto, že ani krize, ani velké krize už asi „nejsou, co bývaly“. Krize většinou vedou k tomu, že přivedou do politiky osobnosti, lidi s vizí a odvahou, opravdové morální elity a tzv. role models. To se v dnešních krizích neděje, v Evropě jsou dnes u moci většinou pouze lidé, kteří si čtou denní průzkumy veřejného mínění a řídí se podle nich.
Proč tomu tak je, je otázka filozofická či esejistická, která přesahuje rámec této glosy. Patrně je to například proto, že velká krize dnešní doby znamená pouze o něco větší stres (třeba ze ztráty zaměstnání), ale nenese s sebou už hlad, zimu, strádání a jiné utrpení ani pocit velkého nebezpečí a totálního ohrožení, a to ani ve zmiňovaném Řecku.
Evropská centrální banka je v rámci EU jediná čistě federální instituce, která obsahuje vnitřní dvoukomorovou strukturu podle zásad a principů federalismu. Tím, že shodou okolností ekonomicky nejsilnější instituce v Unii je vytvořena federálně, vzniká institucionální dynamika (či pnutí nebo nerovnováha), která tlačí federální stavbu dostavět.
Důležitější je, že stůl o jedné noze bývá vratký. Jiné měnové unie ve světě mají ještě nějaké jiné pilíře (třeba minimální): alespoň nějaký limitovaný společný dluhopis, nějakou zárodečnou společnou daň, nějaké ministerstvo financí, nějaké společné pojištění vkladů a nějakou bankovní unii.
Když nic z toho nemám (právě vzniklé bankovní unii EU chybí to hlavní, tedy společný rekapitalizační fond), pak by bylo dobré mít alespoň jasná pravidla a mechanismy pro suverénní bankrot uvnitř měnové unie, protože bankrot státu nemusí nutně znamenat odchod či vylučování z měnové unie. Třeba v USA jsou bankroty států unie poměrně běžné. Ani taková pravidla a manuály Evropa nemá.
EU či eurozóna jako celek si v porovnání se světem nestojí špatně. Celkový rozpočtový schodek i celkový dluh eurozóny a EU je menší než v Japonsku či v USA, eurozóna i EU mají dostatečný přebytek obchodní bilance i běžného účtu.
Kdyby se to někomu zdálo jako výmysl lunatika Macháčka, stačí připomenout, kdo z mocných a důležitých lidí k tomu v posledních letech co užitečného řekl, sepsal a připravil, jako to udělal předevčírem Tony Barber ve Financial Times.
Loni v listopadu řekl Mario Draghi, prezident ECB, v Helsinkách: „Pochybnosti o měnové unii zmizí, teprve až se dobuduje ve všech relevantních oblastech. Až bude uniebankovnictví a kapitálových trhů a až bude ekonomická a fiskální unie.“
Draghiho výrok bohužel zapadl. V prosinci roku 2012 vyšla zpráva „čtyř prezidentů“ (Draghi, Juncker, Van Rompuy, Barroso), která se jmenovala „Cesta k opravdové ekonomické a měnové unii“.
Dnes je to založeno a zapomenuto, leží na tom prach.
Letos v únoru vznikl v Evropské komisi materiál, který se zove „Příprava kroků k lepšímu ekonomickému vládnutí v eurozóně, analytické poznámky“. Většina vlád se ani nenamáhala k tomu vyjádřit. Mohli bychom pokračovat dlouho.
V roce 2010 navrhli tehdejší šéf euroskupiny Juncker a italský ministr financí Tremonti konstrukci limitovaného evropského dluhopisu. Zapadlo. Itálie navrhla fond pro boj s cyklickou nezaměstnaností i společný infrastrukturní dluhopis. Zapadlo.
Portugalci navrhli Evropský měnový fond. Zapadlo. Všechny tyto užitečné návrhy šly správným směrem, a zabili je politici, kteří chtějí mít jednoduše pohodu, klid a málo stresu.
Eurozóna zůstává vratkou stavbou, stále je pouze experimentem, modelem, projektem. To je ta hlavní a nejdůležitější příčina řeckého dramatu, a až přijde nějaká další velká finanční krize (a za deset, dvacet, třicet let se to stane), bude Evropa hořce litovat, že nevyužila příležitosti (krize, katarze) k dobudování stavby.
(Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011).
