Maximální tlak na Írán, který Donald Trump vyvinul zpřísněním sankcí, bude trvat do 20. ledna. Teherán také dále bude porušovat jadernou dohodu z roku 2015, kterou její evropští signatáři stále respektují. Fakta se mění, ale ohlášená politika zvoleného prezidenta Joea Bidena zatím ne. Článke na WSJ si můžete přečíst zde.
Írán nyní obohacuje uran na 20procentní čistotu. Je to méně než 90 procent potřebných pro výrobu bomby, ale dohoda povoluje jen 3,6 procenta. Írán se v tomto ohledu řídí zákonem, který schválil parlament v Teheránu.
V pondělí Írán zabavil jihokorejskou loď, íránské milice obnovily útoky na tzv. zelenou zónu v Bagdádu. V Teheránu zjevně čekají na to, až se v Bílém domě usadí Joe Biden. Biden říká, že Amerika znovu vstoupí do dohody, až ji začne Írán plnit. Poté se prý podle nastupujícího poradce pro národní bezpečnost Jakea Sullivana bude snažit domluvit další dohodu, která zkusí omezit íránské ambice v oblasti balistických střel a raket. Až se podle Sullivana vyřeší jaderná dohoda, bude se možné soustředit na další věci, které jejím předmětem nebyly.
Vrátit se k dohodě by ale podle editorialu znamenalo dodat Íránu páku, a to za nic. Írán se těší na novou administrativu a myslí si, že ji znovu – jako tu Obamovu – přechytračí. Biden by se měl podle WSJ zatím držet Trumpových sankcí, přesvědčit o nich i evropské spojence, a tím nakonec přitlačit Írán k lepší dohodě a větším ústupkům.
…
Walter Russell Mead taktéž ve WSJ konstatuje, že od pátku si Britové musejí na evropských letištích podobně jako Američané stoupnout do fronty u přepážky „other passports“. Obchod EU s Británií bude čelit větším překážkám.
Ať už se ale Británie rozhodla dobře, nebo špatně, už nyní je faktem, že proběhl velký test britského politického systému. Britský politický a úřední establishment nenávidí brexit stejně jako americký Trumpa. Ale na rozdíl od obvyklého postupu v rámci EU, že se referenda opakují, dokud voliči laskavě nerozhodnou „správně“, podřídil se establishment vůli lidu. Ať už se vám brexit líbí, nebo ne, tak takhle nějak má demokracie fungovat.
Svým způsobem jde i o osobní triumf Borise Johnsona. Převzal úřad, když byl parlament kvůli brexitu beznadějně zablokován. Chytře a ve správnou dobu vyvolal nové volby a díky zisku nejtradičnějších labouristických okrsků na severu Anglie získal k údivu svých kritiků solidní a bezpečnou většinu. A nakonec vyjednal i smlouvu s EU, kterou dokonce podpořili i opoziční labouristé. Tohle všechno zařídil poté, co byl sám těžce nemocen, a poté co pandemie a její dopady velmi podlomily jeho podporu v průzkumech. Do postimperiální historie své země se Johnson postaví vedle Margaret Thatcherové a Tonyho Blaira jako důležitý politik, který zanechal stopu v historii. Zařídil brexit i smlouvu s EU.
Vše ostatní je nejisté. Větší bariéry obchodu nejsou receptem na úspěch ani pro EU, ani pro Británii. Britský finanční sektor bude více zranitelný. Británie si bez EU může vyzkoušet, zda opravdu dokáže méně a efektivněji regulovat než Brusel. A EU bez Británie si může vyzkoušet, zda a jak se dokáže více integrovat a budovat „stále bližší Unii“ a co to přinese.
Pro Ameriku se samozřejmě prohloubí atlantický příkop. Bez Británie bude EU méně atlantická, více etatistická a víc do sebe zahleděná. Bude se snažit vůči Americe více vymezovat. Nová uspěchaná obchodní dohoda s Čínou je toho dokladem.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
