Možná by bylo dobré se nad tím zamýšlet. Autor vzpomíná, že když začal koncem 80. let pracovat v londýnských novinách, uslyšel poprvé výrazy jako euroskeptik, eurotrash nebo eurokrat. Také si tehdy všiml, že britské noviny referují o EU jako o „bloku“, jako se za studené války referovalo o „východním bloku“.
Slova vytvářejí příběhy a příběhy vytvářejí narativy, což jsou příběhy a jejich výklady, které si říkáme pořád dokola a které se pak takzvaně ujmou. Tak se podle Münchaua euroskeptici zmocnili narativu skrze média, na nichž se EU stala perverzně závislou. V době, kdy mělo Evropské hospodářské společenství (EHS) šest členů, byla hlavním jazykem spíše francouzština. S tím, jak se EU zvětšovala, se více a více ujímala angličtina. A s angličtinou začal do EU pronikat euroskepticismus. Ten je dnes svým způsobem dominantním „dialektem“.
Münchau se domnívá, že EU si nakonec bude muset vytvořit vlastní mediální prostor, nezávislý na tom britském. Prostor, kterému nebudou slova a narativy vnucovány zvenčí. A Británie už je vně, britští korespondenti jsou vlastně zahraniční korespondenti. EU se přece nemůže spoléhat na mediální prostor pod kontrolou Spojeného království.
Britská média jsou i po brexitu Evropskou unií posedlá. Britský bulvární tisk prakticky denně a pořád věstí rozpad EU. Seriózní média mají třeba zájem o konferenci o budoucnosti Evropy, ale ve výhradně negativním pojetí. Přece není v zájmu EU tohle Británii přenechat a stanovit zde euroskeptický směr.
Autor vidí tři trendy: prvním jsou sociální média jako Twitter. Výměna názorů probíhá v angličtině, ale alespoň ji necenzuruje a neusměrňuje nějaký anglický editor.
Pak je tu překladový software, který se vyvíjí dechberoucím tempem. Okamžitý překlad třeba z finštiny do španělštiny už začíná být srozumitelný, i když srdce z něj při čtení ještě neplesá.
A nakonec je třeba dát prostor iniciativám, které pochopí, že společná média je třeba budovat zdola (třeba jako francouzsko-německý kanál Arte), a nikoli shora (jako kanál Euronews). Je třeba si pamatovat, jak to bylo s brexitem. Začal slovy a začal příběhem.
Tolik Münchau. Naše poznámka:
Záleží na tom, jestli uvažujeme v dimenzích EU, nebo Evropy. Británie přece pořád zůstává v Evropě, takže zůstane i angličtina jako evropská lingua franca.
Co se narativu týče, musí existovat politická a mocenská vůle tento narativ kontrolovat. EU je ale především koordinační a koordinující se spolek, nikoli nějaké mocenské centrum, které má vůli a chce mít vůli něco vynucovat.
Svět dokonalých překladačů bez společného jazyka nebude nikdy fungovat, faktem však je, že neživá a politicko-úřednická angličtina nerodilých mluvčích bude velmi umělá a neživá. Jazyk přece potřebuje srdce, ducha a živý pramen.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
