Začněme u budoucího předsedy Evropské komise. Pravděpodobnost, že se předsedou EK stane spitzenkandidát Evropské lidové strany EPP a německé CDU Manfred Weber, se snížila. Ve hře o nejdůležitější post se zvýšil kurz akcií současné šéfky Mezinárodního měnového fondu (MMF) Christine Lagardeové: je to Francouzka, není z Macronovy frakce a má vysoké renomé coby technokratka či ekonomka. Svým způsobem by to někomu mohlo připomínat technokratického premiéra či představitele technokratické vlády, ale takhle by si v poslední době Komisi leckdo rád představoval.
Taktéž posilují šance eurokomisařky Margrethe Vestagerové, současné komisařky pro konkurenceschopnost, která zastupuje liberální frakci ALDE. Bez frakce ALDE nejde sestavit rozumnou většinovou frakci v Evropském parlamentu. I když ALDE skončila třetí, posílila. Jak v případě Vestagerové, tak v případě Lagardeové jde o příznivkyni svobodného obchodu; v případě Vestagerové pak i o důraz na to, aby se všem měřilo stejným metrem, a to včetně nekompromisního zacházení s velkými hráči, jako je Google či Apple. O tom všem se bude v úterý diskutovat na neformální večeři předsedů vlád evropských zemí.
Každopádně je zřejmé, že pokud se směřuje k tomu, že Němec nebude předsedou Evropské komise, blížíme se k tomu, že Němec bude předsedou Evropské centrální banky.
Volby představují posílení Zelených v několika evropských zemích, posílení liberálů (částečně kvůli alianci Macronovy En Marche! a ALDE) a posílení nacionalistů a extremistů – i když je o něco menší, než se čekalo.
Vezměme si některé země jednu po druhé:
Polsko – drtivé vítězství vládní strany PiS se nečekalo, volby měly ukázat sílu mladého a liberálního městského elektorátu.
Rakousko – leckdo pochyboval o úspěchu lidovců Sebastiana Kurze, ten ale dokázal úspěšně izolovat čerstvý skandál svých koaličních partnerů FPÖ a vyšel z vládní krize posílen.
Maďarsko – Fidesz získal 52 procent. Vítězství se čekalo, je ale důležité a přesvědčivé.
Itálie – triumfovala Salviniho Liga. Demokratická strana, což je, řekněme, tradiční sociálnědemokratická strana, získala přes 20 procent – víc než levicové antisystémové hnutí Pěti hvězd, jež zjevně ochabuje.
Francie – Macron sice těsně prohrál s Le Penovou, jeho rivalové ve středu a na levici ale úplně propadli a jsou zcela vymazáni, takže se utvrdila Macronova pozice coby jediné relevantní rozumné síly ve francouzské politice. Zároveň se potvrdila hluboká polarizace francouzské společnosti, tedy obrovský problém do budoucna.
Německo – Zelení zaznamenali velký zisk, 21 procent, a jsou druzí. Sociální demokracie dosáhla na pouhých 16 procent. Zisky AfD s deseti procenty jsou slabší, než se čekalo. Strana ale vítězí v bývalém východním Německu, konkrétně v Braniborsku a Sasku. Příští vládní koalice bude patrně CDU-CSU a Zelení. Nebude to ale hned a ještě to potrvá.
Slovensko – mladým městským voličům se povedlo to, co se nepovedlo v Polsku. Při celkově nejnižší volební účasti v EU právě oni přišli k volbám a vyhráli.
Španělsko – ne všude v Evropě tradiční socialisté ztrácejí, ve Španělsku slaví skvělý úspěch. Španělští socialisté budou dominovat evropské socialistické frakci.
Británie – vítězství Brexitové strany Nigela Farage je snad ještě drtivější, než se čekalo. Zvýšily se šance, že se Boris Johnson stane předsedou Konzervativní strany a premiérem, a taktéž se zvýšily šance, že se na konci října odehraje tvrdý brexit. V opačném případě totiž hrozí, že by Brexitová strana mohla zvítězit i ve volbách parlamentních. Otázkou je, zda budou mít britští poslanci nějaký vliv na obsazení důležitých funkcí v evropských institucích.
Cekově lze čekat posílení role Evropského parlamentu, protože hledání programových shod bude komplikovanější a živější.
A zvláštní je, s jakou lehkostí a samozřejmostí dnes evropský mediální establishment akceptuje skutečnost, že v zemích jako Francie a Británie vítězí v evropských volbách naprosto ostudná stoka a cháska, která si nezadá s partou našeho Tomia Okamury. Místo toho se vyzdvihuje jako hlavní zpráva, že Macron prohrál méně výrazně, než se čekalo, že nacionalisté v Evropě posílili celkově méně, než se čekalo, a že Zelení posílili celkově víc, než se čekalo. Vítězství nacionalistů a populistů ve Francii a Británii je ale nezměrná a symbolická ostuda – a tu ostudu neomlouvá, že to není poprvé.
Pokud si někdo stále myslí, že staré členské země mohou ty nové nějak moralizovat, vést a poučovat, pak dosti ztrácí půdu pod nohama.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
