Prodávat myšlenku federalismu skrze arogantní výhrůžky opravdu není dobrý nápad. Pak se také kritizovalo, že to Schulz vykopl tzv. out of the blue: bez přípravy, bez jednání, bez hledání spojenců.
V českých médiích se objevilo několik komentářů, které tvrdí, že když si odmyslíme Schulzovu aroganci, mohla by být evropská federace pro Českou republiku vlastně velmi výhodná.
Na tom může být hodně pravdy, ale záleží skutečně pouze na tom, jak si federalismus definujeme. A shoda na této definici v Evropě bohužel vůbec nepanuje.
Velká část evropských elit zaměňuje federalismus a centralismus, plete si ho s direktivním byrokratismem a snahou o unifikaci anebo si myslí, že federalismus rovná se jednoduše více integrace.
EU již nyní nařizuje mnoho věcí, které by třeba v systému amerického federalismu vyvolaly vzpouru a okamžitý odchod některých členských států z unie. Představa, že posílám svůj státní rozpočet do Washingtonu ke kontrole předtím, než ho schválím (a ještě potom), je zcela v rozporu s duchem amerického federalismu.
Podstatu federalismu amerického typu tvoří několik principů. Na prvním místě je to dvoukomorový systém. Horní komora vysloveně chrání menší a středně velké státy (stát Montana, kde žije asi více medvědů než lidí, má dva senátory, stejně jako Kalifornie s 40 miliony obyvatel). Zde samozřejmě záleží na tom, jak by se v nějaké budoucí horní evropské komoře podobný systém nastavil. Může se nastavit ještě méně demokraticky (v doslovném a úzkém smyslu slova, protože ochrana menších entit je nedemokratická ve smyslu demokracie jako vlády lidu), anebo naopak. EU již vykročila směrem k federaci, protože Evropská centrální banka je postavena právě na principu dvoukomorového řízení, kdy v druhé komoře má Lucembursko stejnou sílu jako Německo.
Dalším pilířem amerického federalismu je princip vnitřní konkurence. Jednotlivé státy americké unie mají například různě vysoké daně, různé environmentální politiky a konkurují si v tom, jak lákavé je v nich žít nebo se do nich přestěhovat. Všimněme si, že v EU dnes – především z pozice starých členských států – příliš často zaznívá požadavek na různé daňové harmonizace a unifikace toho či onoho.
Principem federalismu amerického typu je též subsidiarita, tedy princip toho, že vše, co může zůstat k rozhodování na nejnižší úrovni, tam má také zůstat. Zde je to samozřejmě také věc dynamiky a postupného vývoje.
Američané samozřejmě nejprve vybírali federální daň prakticky výhradně za účelem společně řešit obranu, teprve 140 let po vzniku federace vznikla federální policie, tedy FBI.
Podle ústavních teoretiků byl proces budování amerického federalismu završen přijetím federálního pojištění bankovních vkladů, což se prosadilo až po velké hospodářské krizi v 30. letech. Je jistě zajímavé, že na společném pojištění vkladů se chce eurozóna dohodnout už na tomto summitu, tedy dnes.
Lze konstatovat, že Amerika začala federálním rozpočtem, federální daní a společným dluhopisem, ale Evropa v měnové oblasti začala tím, že vybudovala ECB na federálním principu. V USA se ujala společná měna a společná centrální banka teprve více než sto let po vzniku federace, EU zase nechce vůbec slyšet o společné dani, ale eurozóna přitom funguje už skoro dvacet let.
Ale zpět na začátek. Diskusi o těchto věcech potřebujeme jako sůl. Hlavní je ovšem vědět, že není federalismus jako federalismus.
…
Čtenáře Monitoru JM i Lidových novin laskavě upozorňuji na knížku Na tříkolce mezi tanky, která přináší výběr z mých textů z posledních pěti let i delší životopisný rozhovor se mnou z pera novinářky Anastázie Harris. Objednat ji lze zde.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
