Kromě kvality ekonomického zpravodajství považuji za vynikající a mimořádně inspirativní komentáře a jejich skladbu. Každý týden se vysloveně těším, co si přečtu od Wolfganga Münchaua, Gideona Rachmana, Martina Wolfa, Johna Kaye a mnohých dalších. Nikdo z nich by si nedovolil napsat komentář, který nemá alespoň jednu zapamatovatelnou myšlenku, což se zdá být maličkost, ale maličkost to není.
Deník je otevřený různým názorům, kritickému a otevřenému myšlení, svěžím pohledům a myšlenkám nabourávajícím status quo. Neprotlačuje žádná dogmata. Pro mne osobně byl tenhle deník vynikajícím každodenním průvodcem finanční krizí, velkou recesí a krizí eurozóny. FT dokázaly nejlépe ze všech zaznamenat, jak rok 2008 dokázal proměnit svět politické ekonomie, jak dokázal prolomit či zvrátit nejrůznější svaté pravdy. FT prezentují svět živého provokativního myšlení a reflexe. Někdy mi zaujatě připadá, že nechápu, jak vlastně může někdo FT nečíst.
List Financial Times koupí japonská Nikkei. Za 30 miliard korun |
Považuji též za potěšující, že ve Financial Times se vůbec nenosí snobský a povýšený anglický euroskepticismus a že na EU na i eurozónu se list dívá kriticky, ale nikoli s despektem a pohrdáním ani prizmatem ideologie.
Hned první týdny po sametové revoluci jsem si začal kupovat The Economist, který jsem si běhal koupit do nějaké lepší trafiky každý pátek. Někdy v polovině minulé dekády mne ale The Economist (nyní též na prodej) přestal bavit. Dodnes se mi ve srovnání s FT jeví jako příliš těžkopádný a příliš předvídatelný. Tradice týdeníku velí, že nepodepsané editorialy jsou produktem úporného celoredakčního konsenzu, který je důležitější než kritičnost, provokativnost a zajímavost. Názory Economistu se otáčejí jako pomalý parník, posunou se o pár milimetrů za několik let. Financial Times přinášejí svěží pohled a kladou si nové, překvapivé a kritické otázky hned, bez obalu, bez váhání a každý den.
The Economist je také euroskeptičtější a celkově věrnější neoliberálnímu pohledu na svět.
Posledních deset let mám každý den návyk na Financial Times, jako jsem měl kdysi každý týden návyk na The Economist.
A teď k té pointě. Diskuse ohledně vývoje v eurozóně, v EU a v Řecku jsou dnes jedním z nejdůležitějších témat. Mocensky převládající názor v Evropě vychází z pohledu německého ordoliberalismu: všichni mají mít vyrovnané finance nebo přebytky, všichni se mají soustředit na exportní výkonnost a bude na světě a v Evropě dobře.
Německý názor představuje ale pouze jeden z mnoha možných pohledů na svět a eurozónu, které jsou ve Financial Times prezentovány, zatímco ordoliberální dogma je naprosto převládajícím názorem v německých médiích i politice.
I když je Axel Springer soukromý vydavatelský dům, nejsem si stoprocentně jist, že by úplně ze všeho nejvíc oceňoval názorovou rozmanitost a pestrost listu, především ohledně témat, jako je Řecko.
Takový komentátor Financial Times Wolfgang Münchau je v Německu většinou za exota, zatímco v anglosaském světě se jeví jako mnohem méně provokativní.
Japonsko je dnes již tradiční liberální demokracie a nemá v Evropě žádné mocenské a geopolitické zájmy, jako by mohl mít třeba investor z Číny. Japonsko je dnes navíc živoucí ekonomickou laboratoří a v boji s deflačním prostředím a krizí vymýšlí neustále nové experimenty a zkouší snad vše, co vyzkoušet jde. Proto se mohou nové pohledy na svět, které přinášejí Financial Times, se současným japonským pohledem na svět dokonce snoubit.
Jinak je ale japonská investice čistý byznys. Firmy publikující akciové indexy vlastní ekonomický tisk běžně, před pár lety to ještě platilo pro americký Dow Jones a jeho The Wall Street Journal.
Mimochodem, pro dnešní svět je typické, že i tak vynikající médium jako Financial Times má ekonomické problémy. Když se totiž podíváme na stránky Bloombergu nebo Reuters, vidíme, že obě firmy v posledních letech nesmírně investovaly do nejlepších komentátorů a analytiků. Na tyto zpravodajské servery je ale přístup zdarma.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011.