Komentář najdete zde. Italský problém je jinde: italský veřejný dluh na konci loňského roku činil 136 procent HDP, za minulou dekádu vzrostl o 30 procent. Letos skončí tamní HDP o deset procent níž než vloni a dluh se zvýší o cca dvacet procent. Dohromady je to dluh 180 procent vůči HDP. Když roste najednou dluh i výkon ekonomiky, poměr vystřelí vzhůru.
Od čtvrtečního jednání lídrů EU o fondu na oživení ekonomik nelze čekat velkou makroekonomickou relevanci. Co až pandemický program ECB skončí? Jaké jsou scénáře?
První z nich zní, že ECB bude dál nakupovat jakékoli množství italského dluhu, tedy pokud Itálie oficiálně požádá o pomoc záchranný val pro eurozónu ESM.
Bude s tím souhlasit. Leckdo může argumentovat tím, že ECB může řešit krizi likvidity, a nikoli celkovou solventnost.
Další možností je, že Itálie bude tzv. defaultovat na svůj dluh, respektive vyhlásí státní bankrot. Určitě by to vedlo k útoku na tamější banky, ale vláda je může znárodnit a depozita zachránit. K vyhnání z eurozóny to vést nemusí.
Třetím scénářem je odchod z eurozóny. Je to sice nepravděpodobné, ale to byl i brexit. V Itálii je nyní obvyklé svádět všechno na EU či na eurozónu. To nepřestane s koncem karantény.
Pravděpodobné je, že italský premiér v rámci tradice podpoří ve čtvrtek nějaký unijní kompromis, aby nakonec zjistil, že náklady převyšují výnosy.
Zajímavé podle Münchaua je, že na severu Evropy se o společných dluhopisech mluví pouze jako o charitě či dárcích pro Itálii. Nikdo o nich neuvažuje jako o pojistce. Přitom až Itálie zbankrotuje, bude to mít katastrofální důsledky i pro německý či nizozemský bankovní sektor.
…
Ve stejném listě píše Jamil Anderlini o tom, jak Čína nevyhnutelně prohrává v koronavirovém příběhu. Jde víceméně o další vlastní gól Pekingu.
Autor uvádí příklad, kdy čínská vláda prostřednictvím konzulátu v Chicagu rozesílá legislativcům z amerického státu Wisconsin (asi nejen jim) instrukce, aby schválili proklamaci, která pochválí Čínu za to, jak skvěle zvládá koronavirovou krizi. Zastupitelé mají pocit, že se jim to zdá – nikdy se s ničím podobným nesetkali. Podle autora je to další vlastní gól, který si vsítila čínská diplomacie a jenž poškodí postavení Číny ve světě.
Přidejme si k tomu další věci z poslední doby. Sprosté nakládání s Afričany v jižní Číně, dodávky předraženého a vadného zdravotnického materiálu, oficiální podporu konspirativních teorií, které napadají americkou armádu za to, že stvořila virus. Leckdo si myslí, že chaotická reakce Západu na epidemii a relativně dobré výsledky Číny (5000 mrtvých v Číně, 30 000 mrtvých v USA a 20 000 ve Španělsku a Itálii) posílí čínskou pozici ve světě. Ale čínské humpolácké snahy toho využít povedou k její izolaci.
Už nyní jsou čínsko-americké vztahy nejhorší od 70. let a ekonomické a technologické odpoutání se USA od Číny je nevyhnutelnou realitou. Podobně v Británii řada členů vládnoucí strany i tajných služeb varuje před Čínou. Evropa, Austrálie i Indie se chystají bránit převzetí oslabených firem Čínou a japonská vláda podporuje japonské firmy, aby stáhly svou výrobu z Číny. Dokonce i Severní Korea zavřela hranice s Čínou a i Írán oficiálně kritizoval Čínu, že v lednu zatajovala informace.
Někteří politici jako Donald Trump využívají situace k tomu, aby skrze útoky na Čínu odvedli pozornost od vlastních chyb. Část té kritiky může být i trochu nefér. Ale Čína sama mohla zvolit strategii transparentnosti a mezinárodní kooperace – a místo toho volí propagandistickou válku.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
