Komise se podle Rachmana bála rozkolu a propastných rozdílů, kdyby spolu začaly členské státy soutěžit v tom, kdo vyhraje v boji o vzácné zboží. To lze chápat. Chyba je v tom, že to EK pochopila také jako příležitost navýšit vlastní pravomoci.
Zdravotní politika byla historicky vždy v rukou členských států, ale von Leyenová v létě prohlásila, že je třeba budovat „zdravotní unii“. Zorganizovalo se focení, jak se ve všech členských zemích začíná očkovat ve stejný den. Místo pozitivních zpráv máme ale dnes tak leda focení prázdných očkovacích center.
Zuřící pandemie asi neposkytuje správný čas na radikální experimenty ve zdravotní politice. Úředníci v Bruselu nemají zkušenost v objednávání, jsou extrémně opatrní a zdrženliví, zatímco politici v USA, Izraeli a Británii se ve srovnání s tím řítí kupředu. Británie objednala vakcíny AstraZeneca tři měsíce před EU. Právní servis EK je užitečný pro interpretaci složitého evropského práva, ale nepoužitelný pro masivní veřejné nákupy. Markus Söder, bavorský premiér, napsal, že „Komisi schází smysl pro naléhavost“ a postupuje podle typických, normálních a byrokratických pravidel.
Söder je za bavorskou CSU možným kandidátem na budoucího německého kancléře. Nástupce Merkelové Armin Laschet oslabuje spojenectví s ministrem zdravotnictví Jensem Spahnem, který je nyní kritizován za selhání EU ve věci očkování. Marine Le Penová, lídryně francouzské krajní pravice, dotahuje v průzkumech na prezidenta Macrona (48:52).
Neschopnost EK dočasně mění debatu o brexitu v Británii, Johnsonovy argumenty o tom, že je Spojenému království nyní lépe mimo EU, najednou vypadají jinak. Covid-19 málem připravil premiéra Borise Johnsona o život. Nyní mu ale hodil záchranný kruh.
…
Když vedle sebe postavíme amerického prezidenta Joea Bidena a bývalého prezidenta Donalda Trumpa, není vcelku pochyb o tom, kdo z nich se jeví více jako normální osobnost a kdo jako osobnost hraniční, či dokonce vyšinutá.
Joe Biden mluví tiše a málo, možná dokonce působí trochu jako introvert, což je asi dáno trochu i tím, že už mu přece jen poněkud dochází energie. S tím kontrastuje bombastický a exhibicionistický zjev Donalda Trumpa, jeho afektovaná gesta a narcistní, egomaniakální osobnost. K tomu gejzíry nevkusu a dosti odpudivé estetiky: pseudoantické sloupy, sloni z mramoru a zlatý záchod. Možná jsou ale důležitější politické výsledky. „Zdrženlivý“ Joe Biden už podepsal za pouhých deset dní více exekutivních příkazů či jiných prezidentských dekretů než jakýkoliv prezident v historii. V pondělí už jich bylo čtyřicet. Během kampaně přitom Biden říkal, že tento instrument bude používat výjimečně, protože se nebude přece chovat jako diktátor.
Dokonce i deník The New York Times se vzmužil a svého oblíbeného prezidenta v editorialu za exekutivní smršť pokáral. Soudy mohou příkazy rušit – a stejně tak škrtem pera nějaký další prezident. Legislativa se odvolává hůř. Demokraté mají většinu ve sněmovně a v Senátu nejtenčí možnou většinu jednoho hlasu, měli by ale pracovat politicky a hledat konsenzus.
Bidenův zákaz ropovodu znamená ztrátu tisíců pracovních míst, zejména v USA |
Biden zrušil škrtem ropovod z Kanady i více než deset tisíc pracovních příležitostí. Přitom ropa z Kanady se spotřebuje stejně, jen budou tankery objíždět celý kontinent a brázdit oceány, což znamená více emisí a více možných nehod a úniků.
Další exekutivní příkaz nařizuje americké federální vládě nakupovat pouze zboží vyrobené v USA, respektive takové zboží musí být z 80 procent vyrobeno v USA. Jde o protekcionismus a merkantilismus nejhrubšího zrna, který narušuje dělbu práce a výrobní řetězce v rámci severoamerické zóny volného obchodu. Trumpův transakční přístup k obchodu vedle toho bledne.
Tajným službám Biden nařídil, aby vyšetřovaly pravicový extremismus, jako by ten levicový vůbec neexistoval. Pozastaven byl vývoz zbraní do Saúdské Arábie a s Vladimirem Putinem setrval ve zdvořilostním rozhovoru o jaderném odzbrojení, což vzhledem k uvěznění opozičního politika Alexeje Navalného nebylo zrovna nejlepší načasování.
Když se podíváme na Trumpa, mnohá jeho politika se bude s odstupem stále více jevit jako rozumná a normální. Snížil daň z příjmu korporací, ale pouze na úroveň běžnou v jiných vyspělých zemích. Odboural spoustu regulací a nastartoval ekonomický růst a před rokem začaly růst i mzdy v nižších příjmových segmentech.
Jeho administrativa pomohla uzavřít zásadní mírové smlouvy mezi Izraelem a arabskými státy. Zrušil špatnou dohodu s Íránem a správně pochopil, že Čína je do budoucna hlavním vyzývatelem Ameriky. Kdyby nic jiného, nepřivedl Ameriku do žádné války, což je v dějinách prezidentství spíše výjimka.
Inventuru trumpismu měl ale provést především Trump sám, který v závěru svého prezidentství udělal obrovskou chybu: místo ochrany svého politického dědictví dal přednost výlevům své ublíženosti. Potvrdilo se, že sám je svým největším nepřítelem, a volby prohrál už při první televizní předvolební debatě, kde vsadil na to, že všechno přehuláká a přeřve.
Hlavní lekce z éry trumpismu ale je, že i nesympatický, hrubý a neurvalý člověk může mít v politice dobré výsledky.
Druhá část dnešního Monitoru JM byla přečtena včera v Českém rozhlase Plus.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
