Poptávka po „plus-minusových“ či „nula-jedničkových“ výkladech společenských trendů a událostí akceleruje.
Diskuse o migraci jsou typickým příkladem – všichni jsme asi na sociálních sítích zažili něco podobného. Leckde si jdou po krku i kamarádi. Kteří pak už nejsou kamarádi.
Typicky v souvislosti s tím, co se dělo v Chemnitzu, Saské Kamenici. Jeden názor říká: „To už je definitivní konec Merkelové.“ Druhý názor říká: „To říkáš pořád, konec Merkelové jsi už věštil mockrát. Jak to, že tam teda pořád je?“
Podle jednoho názoru demonstrovali v Chemnitzu neonacisti, podle druhého slušní lidé, které znepokojila vražda.
Podle jedněch nemá veřejnost znát národnost vraha a jeho legální status, podle druhých to má vědět okamžitě. Podle jedněch Merkelová pozvala v roce 2015 migranty a porušila dublinskou smlouvu, podle druhých se řídila německou ústavou. Podle jedněch se Merkelová zachovala slušně a humanisticky, podle druhých politicky rozvrtala – když to řekneme slušně – celou Evropu. Podle jedněch bylo včera na koncertu proti extremismu 65 000 lidí zcela spontánně, podle druhých tam přijeli z celého Německa, organizovala to vláda a nebylo jich 65 000, ale sotva třetina. V německých městech jsou ghetta a no go zóny – ne, já jsem tam byl a nic takového tam není. Nakonec si všichni vzájemně sprostě vynadají.
Nebo si přečtěme, co napsal ve Financial Times komentátor Gideon Rachman, který do Chemnitzu zajel. Potkal lidi, kteří mu říkali, že demonstrovali proti komunismu před tím, než se v roce 1989 zhroutila železná opona. Stejně jako dnes – když demonstrují proti vraždě spáchané uprchlíkem – jim tehdy vláda říkala, že jsou jenom póvl, společenská sedlina a pravicový lidský odpad. Tehdy chtěli svobodu, dnes se bojí, že vláda dělá málo pro jejich bezpečnost.
Demonstranti z druhé strany barikády a spolková vláda mají úplně jinou historickou paralelu. Demonstrace proti migraci jim připomínají nástup fašismu v 30. letech. Je třeba to zastavit. Tolik Rachmanův postřeh.
Tak – a teď ať nám někdo vysvětlí, jak se tyto zcela protichůdné narativy a výklady událostí mohou někdy spojit v nějaký konsenzus, hledání nějakého společného řešení.
Toto člověka děsí nejvíc: ten nástup silovosti v argumentaci a nekompromisnosti. Protiimigrační tábor bude posilovat, to je jasné, jen nevíme o kolik a jak rychle. Má-li být v základech demokracie hledání domluvy, jak se mohou tyhle dvě skupiny lidí kdy domluvit? Zdá se to čím dál víc nemožné. Celá problematika se začíná posouvat tam, kde v demokracii žádná domluva možná není. Je to jako trest smrti nebo potraty. Buď vyhrají ti, kteří jsou pro, nebo ti, kdo jsou proti. Trest smrti ale nemůže být kompromisní nebo tak nějak napůl. Ani potrat.
Vykopává se stále hlubší příkop, který nepovede mezi národy Evropy, ale uvnitř národů Evropy.
Při troše námahy ten migrační kompromis ale najít lze: pomáhat hlavně v Africe, aby lidi mohli zůstat doma. Co proti tomu může někdo mít? Pokud migrace, pak jedině legální a kontrolovaná. Na druhé straně: nevysmívat se obavám lidí o vlastní bezpečnost, i kdyby byla přehnaná. Chce ale tohle někdo vůbec slyšet?
Spíš to vypadá, že místo konsenzu a kompromisu všichni touží po vítězství své pravdy.
Čtenáře Monitoru JM zvu na debatu k deseti letům od finanční krize a pádu Lehman Brothers, která se koná příští týden.
Přečteno v úterý v Českém rozhlase Plus.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
