Všímá si toho americký ekonom Barry Eichengreen v článku pro Project Syndicate a navrhuje řešení. Rozvojovým zemím sice byly skupinou zemí G20 většinou odpuštěny do konce tohoto roku úroky z jejich dluhů, to ale vůbec nestačí a je to naprosto neadekvátní.
Rozvojové země čelí totiž nejhorší dluhové krizi od roku 1982. Z rozvojových a nových trhů už odteklo za dva měsíce sto miliard dolarů finančního kapitálu, což je třikrát víc než za první dva měsíce po pádu banky Lehman Brothers v září 2008, čímž odstartovala tehdejší globální finanční krize, respektive velká recese. Odhadem o dalších 100 miliard dolarů se letos sníží částky, které zasílají domů lidé z chudších zemí pracující ve vyspělém světě. Rozvojové země navíc přišly o 85 procent příjmů z ropy a surovin. Světový obchod spadl o 32 procent, což je třikrát víc než v roce 2008. A africkou úrodu k tomu všemu pojídá bezprecedentní invaze sarančat.
MACHÁČEK: Až skončí pandemie, pozice Číny oslabí |
Finanční kontext toho všeho je mezinárodní měnový systém, který je disproporčně založen na dolaru. Rozvojové země se sice v posledních letech snažily využívat pro vládní půjčky také vlastní měny, jenže soukromé firmy v těchto státech si dál půjčují výhradně v dolarech. Dolarový dluh nových trhů (vyjma Číny) se od roku 2008 zdvojnásobil.
Kromě zemí tzv. oblíbené čtyřky (Mexiko, Brazílie, Singapur a Jižní Korea) chybí novým trhům přímá linka (swap line) do americké centrální banky, respektive Federálního rezervního systému (Fedu). Pravdou sice je, že Fed nedávno pro rozvojové země přidal možnost repo operace, kdy si je možné půjčit v dolarech proti garanci amerických státních dluhopisů, které jako země vlastníte. Jenže to moc nepomůže zemím, které za posledních pár měsíců přišly doslova o všechny finanční rezervy.
MACHÁČEK: Vítězové a poražení koronakrize |
Věřitelé reprezentovaní skupinou G20 se zatím k dluhové krizi rozvojových zemí staví jako k něčemu dočasnému, co na konci roku skončí. Realita ale bude podle všeho odlišná. Slabý globální růst a nízké ceny komodit budou přetrvávat. Lze očekávat jistou globální reorganizaci a zkracování zásobovacích řetězců, což může znamenat další disrupce v mezinárodním obchodu. Příjmy z turismu se hned tak nevzpamatují a ani platby, které zasílají lidé domů, se hned tak neobnoví. A dokud se předluženost rozvojového světa nevyřeší, nevrátí se tam ani kapitál.
Eichengreen navrhuje obdobu Bradyho plánu z roku 1989, kdy byly v USA odepsány dluhy latinskoamerických zemí. Bankovní úvěry byly posléze konvertovány v dluhopisy a vlády vyspělých zemí poskytovaly různá tzv. sladidla, dotace a garance, aby zajistily trhu s těmito dluhopisy likviditu. Podobně by se mělo postupovat dnes, protože většinu dluhopisů rozvojových zemí nedrží bankovní sektor. Měly by být vydány inovativní dluhopisy indexované vývojem HDP a cenou surovin. A celé by to měl hlavně organizovat MMF. Tolik Eichengreen.
Dodejme, že jde o správnou myšlenku, ale narážet bude právě na tu sebestřednost, s níž se nyní přirozeně potýkáme. Třeba USA, jež mají najednou desítky milionů nezaměstnaných, musejí přemýšlet, jestli a jak oddlužovat svoje města, státy a firmy. A státy na jihu Evropy vůbec nevědí, co bude s jejich gigantickými dluhy.
Pokud ale vůbec chceme zachovat globalizaci, musíme též zdůrazňovat, že pomáhat chudším zemím není jen charita a humanitární akce. Je to solidarita, kterou ovšem můžeme chápat také jako osvícený vlastní zájem.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
