Skutečnost, že je český premiér (asi do nějakého příštího soudu) na Slovensku evidován jako agent StB, je pro některé komentátory – například Jindřicha Šídla (v příspěvku pro ČRo Plus) – důkazem, že po dvaceti pěti letech skončila první Česká republika, která prý stála na „rychlé privatizaci, jasném směřování do EU a vyrovnání se s komunistickou minulostí“. Podle Šídla jde o definitivní porážku české pravice, která stála u základů novodobého českého státu.
Petr Honzejk v HN zase píše, že je Česko „zemí morálního bezvědomí“, protože nám nevadí, že je premiér evidován jako agent StB. V Německu by prý možné nebylo, aby se kancléřem stal agent Stasi apod. V dalších textech podobného typu je připomínáno premiérovo členství v KSČ.
Jsem z těchto textů poněkud hodnotově i jinak zmaten. Začněme zrovna u té rychlé privatizace, o které nevím, jak s tím souvisí, ale když už o ní Šídlo píše, tak budiž… Privatizace byla docela rychlá spíše do té doby, než se federace rozdělila, pak už právě byla pořád pomalejší. Po té, co jsme zabředli do marasmu bankovního socialismu, musel dokončit ten nejdůležitější privatizační pilíř – tedy privatizaci bank – premiér za levicovou ČSSD (nerad to píši, ale je to tak).
Co se té Šídlovy české pravice a jasného směřování do EU týče, tak premiér Klaus podal přihlášku, ale snad v životě neřekl o EU nic pozitivního. Jednání o vstupu se vedlo za premiéra z ČSSD, který je dnes prezidentem, a dovršil ho premiér Špidla. Pravičák Klaus (tentokrát už jako prezident) hlasoval proti a jak známo, v den vstupu se někam schoval.
V roce 1998 se stal premiérem předlistopadový člen KSČ a do roku 1989 šéf zastoupení Živnobanky v Londýně Josef Tošovský. Josef Tošovský byl jako guvernér ČNB velmi schopný a kompetentní a osobně jsem si ho velmi vážil. Nízká inflace v 90. letech byla jeho práce a jeho vizitka. Jeho předlistopadová pozice v Londýně byla ale tím vůbec nejvyšším kariérním postem té části nomenklatury, která měla co do činění s financemi. Tošovský sice není na žádných seznamech, ale co se týče pozice v minulém režimu, tak proti němu byl nějaký pracovník Petrimexu v Maroku obyčejný pucflek. Zajímavé je, že v roce 1997, za těch zlatých časů „první demokratické České republiky“, Tošovského minulost vůbec nikdo neřešil.
Někdo asi chápe 90. léta proti nastávajícímu období „Babišovy diktatury“ jako veselý a optimistický liberální večírek v rámci budování demokracie. Mne ale osobně občas přepadaly chmury podobné těm, co má Šídlo dnes. Rozkrádaly se banky, investiční fondy a podniky a policie s tím nedělala vůbec nic. Přišla pak opoziční smlouva s katastrofálními dopady na politickou kulturu. „Strach o první republiku“ mne později přepadal mnohokrát: třeba když přinesl Kubice do parlamentu pár dní před volbami neutříděnou zprávu nebo když Klaus vyhlásil amnestii pro tuneláře. Potřebu hledání nepřítele a zlosyna měli a konce demokratických časů vyhlašovali ti samí lidé třeba za Paroubka a vůči Paroubkovi stejně jako za Babiše a vůči Babišovi, rozdíl je jen v tom, že tehdy nebyl Facebook.
Na rozdíl od Šídla nemám s demokratickými poměry spojenou jen českou pravici, ale také Václava Havla, který nepodepsal lustrační zákon a byl zásadním odpůrcem jakýchkoli seznamů. U soudu s Petrem Cibulkou Havel například pravil, že seznamy jsou „dílem obratných dezinformátorů z řad StB“ a jejich zveřejňování označil „za jeden z největších úspěchů StB, které se tak podařilo na dlouhá léta zamořit ovzduší demokratického státu, zmobilizovat všechnu spodinu, jejíž největší radostí je ubližovat jiným a cynicky jí nabídnout jako dobově příhodnou záštitu prapor bojového antikomunismu.“ V knize Prosím stručně Havel například píše: „Pokud vím, tak o nejdůležitějších agentech StB žádné záznamy nebyly...“
Když člověk vzdá asi příliš idealistický požadavek na to, že podstatou psaní má být kritické a nikoli stádní myšlení, když se vzdáme toho, že novináři vědí, co to je kontext, pak by alespoň doufal, že bude uznávána komparace podobných situací. Hitem dnešních dnů je třeba otázka, co může dělat vláda v demisi. Prý nic. Takže: Topolánkova vláda v demisi například schválila v roce 2006 vyrovnání s Nomurou, kde se stát vzdal požadavku vymáhat sto miliard korun a zároveň ministr Tlustý psal instrukce a pokyny státním zástupcům a soudům, jak se mají chovat. „Už skončila první demokratická Česká republika?“ ptal jsem se tehdy v duchu sám sebe já.
Když už jsme u toho srovnávání, tak ono to nefunguje ani v řádu týdnů, natožpak let. Ti samí lidé, co tvrdili, že k výpovědi estébáků, kteří popírali Babišovo agentství, nelze přihlížet, protože šlo o členy zločinecké organizace, najednou vystrkují do titulků výrok jakéhosi důstojníka Sarkocyho jen proto, že ten Babišovu spolupráci potvrzuje. Najednou ta zločinecká organizace nevadí, stačí říkat, co něčímu uchu lahodí.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
