Důvody jsou vcelku jasné: zaprvé se pokrokáři dostali k moci a prosazují svoji agendu. A zadruhé se smutné události z 6. ledna a útok na Kapitol hodí jako motiv: podívejme se, jaké spoluobčany máme mezi sebou, však my si na ně posvítíme, zatočíme s nimi a naučíme je v kostele hvízdat.
Nová kultura zákazů a příkazů se přelila z univerzit do korporací, na úřady a do vlády. Lidé ve velkých firmách jsou nuceni chodit na různá školení, kde se učí správně mluvit, a hlavně nést vinu za to, že jsou členové privilegované bílé rasy. Lidé se většinou podřídí, protože se bojí a veřejně si nestěžuje prakticky nikdo.
Pozoruhodné ovšem je, že odpor proti této ideologii a praxi se vcelku silně zvedl tam, kde bychom to spíše nečekali, tedy v západní Evropě. Atmosféra na britských univerzitách je podobná jako na těch amerických, a proto se konzervativní britská vláda Borise Johnsona rozhodla tuto vlnu zastavit a vyřešit ji zákonem. Boris Johnson vyhlásil, že „svoboda projevu je samotným základem naší demokracie“. Podle Johnsona je jen správné, že „naše velké univerzity, tedy historická centra svobodného myšlení a svobodných idejí, budou mít tuto svobodu chráněnu a posílenu zákonem“. Britský ministr školství Gavin Williamson pravil, že je „hluboce znepokojen tím, co se děje na univerzitách, kde dochází k nepřijatelnému umlčování a cenzurování“.
Vláda dokonce jmenuje zvláštního pověřence, který bude rozhodovat možné postihy práva na názor. Akademici, kteří přijdou o pozici v rámci podobných disputací, budou skrze něj žádat o kompenzaci.
MACHÁČEK: Já chci Mercedes, ne AstraZeneku. A očkovací elitářství |
Progresivisté už na Johnsonovu vládu rozzuřeně útočí: po brexitu prý brexitéři už nemohou útočit na Evropskou unii, tak si vybrali jiný cíl. Zákon prý omezí svatou autonomii univerzit. Johnson se ale rozhodl správně. Na příkladu Ameriky vidí, co se stane, když se uvolní stavidla kulturní revoluci. Rozmach, rozvoj a prosperita Západu jsou přece spojeny se svobodným prostředím univerzit. A když ta slavná autonomie znamená kulturu zákazů, není jiná cesta než prosadit zákon, který bude svobodné prostředí chránit.
Podobně se rozhodl už od listopadu postupovat francouzský prezident Emmanuel Macron, který stojí politicky v levém středu. Macron před časem prohlásil, že některé sociální teorie importované z USA představují existenciální ohrožení francouzské jednoty a intelektuálního a kulturního dědictví. „Musíme vést bitvu proti intelektuálnímu matrixu přicházejícímu z amerických univerzit,“ varoval.
Macron je samozřejmě napadán, že toto téma pozvedl z volebních důvodů. Jako jeho hlavní soupeřka v prezidentských volbách v příštím roce se rýsuje představitelka krajní pravice Marine Le Penová. Macron pochopitelně nechce téma svobody projevu přenechat krajní pravici. Na tom ale není nic špatného. Proč by svobodu měla chránit krajní pravice? Svobodu má přece hájit každý politik. Nebo to už neplatí?
Francie těmito tématy také docela žije. Vedou se různé disputace mezi akademiky a nový šéf pařížské opery nedávno vzbudil rozruch, když bílým hercům zakázal začerňovat si obličej. Důležitá je ještě jedna zpráva: většina západních vlád garantuje svobodu slova. Dosud jsme se tvářili, že v autonomních prostředích, jako jsou univerzity, nebo v soukromých firmách to platit nemusí. Pokud ale situace přeroste únosnou míru, může, či dokonce musí ke slovu přijít zákon.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
