Lze předpokládat, že tyto volby se stanou především referendem o brexitu a jeho dotažení do konce nebo o šanci na jeho zastavení, přestože největší opoziční strana, tedy Labour Party, bude vést kampaň také (nebo především, to se ještě uvidí) o své vizi ekonomické a sociální spravedlnosti a radikálním posunu Británie směrem doleva.
Jaké jsou dnes šance, vyhlídky a cíle jednotlivých aktérů? Průzkumy dávají největší šance Borisi Johnsonovi, jeho strana by nyní podle všeho získala přesvědčivou většinu.
Johnson vám nemusí být sympatický, a navíc ho můžete vinit z toho, že je jedním z iniciátorů brexitu a lživé kampaně, která předcházela referendu. Jenže referendum nějak demokraticky rozhodlo a Johnson se dokáže chovat jako srozumitelný a autentický politik, který používá srozumitelný jazyk a artikuluje srozumitelné cíle.
Svými evropskými partnery je považován za „velké zvíře britské politiky“ (Wolfgang Munchau), se kterým je třeba na dlouhou dobu počítat. On s nimi naopak dokáže docela dobře vyjít i být respektován.
Hrozbu tvrdého a chaotického brexitu dokázal docela dobře využít směrem ven (k partnerům z EU) a dokázal vyjednat materiálně jinou brexitovou smlouvu, něž byla ta, již vyjednala jeho předchůdkyně Theresa Mayová. EU byla nucena ustoupit až na hranu možného jak ve věci irské pojistky, tak ve věci regulatorní konverze, to znamená v otázce, do jaké míry má být britský systém součástí regulatorního systému EU.
Většina médii oslovených finančních analytiků či představitelů byznysu dnes už žádá hlavně jasnou jistotu, tu či onu, ale jistotu. Potíž je v tom, že roztříštěná opozice žádnou jistotu nepředstavuje. Opozice jako celek představuje pouze chaos druhého referenda a další žádosti o prodloužení, u níž si nemůže být jista, zda jí EU vyhoví. Faktem ovšem na druhou stranu je, že voliči se nerozhodují podle toho, co jim říkají bankovní analytici.
Johnsonovi se patrně podaří marginalizovat brexitovou stranu Nigela Farage. Té totiž nyní zbývá jediné téma, a sice že tvrdý a chaotický brexit bez dohody je z nějakého důvodu báječnější řešení než brexit s dohodou.
Ve Skotsku se sice toryům historicky moc nedaří, ale existuje zde nezanedbatelně velký tábor tzv. double leavers, tedy voličů, kteří jsou sice především pro samostatnost Skotska, ale zároveň pro brexit, protože ten této samostatnosti nejvíc pomůže. Budou-li tito lidé volit takticky, pomohou Johnsonovi k volebnímu vítězství.
Pokud si však někdo myslí, že Johnsonovo případné vítězství bude znamenat, že konečně bude klid, konec dramat a jistota, může se splést. Bude to jen oddech, než se začnou odvíjet dramata nová. Možná budou chtít toryové zkrátit přechodné období, a i kdyby ne, bude se dva roky diskutovat o tom, jaké má být konečné uspořádání obchodních a ekonomických vztahů Británie s EU. A přijde snaha Skotska odejít a může vypuknout neklid na irském ostrově.
Navíc i kdyby se Johnsonovi povedlo všechno, co chce, pořád tu zůstane hluboce rozdělená společnost, která bude ráda, když se verbální násilí nepřelije do násilí skutečného.
Johnsonovo vítězství ale není pochopitelně jisté, během příštích pěti týdnů se může stát ještě cokoli, včetně nějaké fatální chyby či události.
Oceňujeme zde na tomto místě liberální demokraty, kteří jsou jedinou britskou stranou, jež nechce respektovat výsledek referenda a chce žádost o brexit stáhnout, což je do konce ledna možné. Je dobré, že liberální demokraté mluví jasnou řečí – do budoucna se mohou stát čitelnou a důvěryhodnou silou, která konzistentně žádá návrat Británie do EU. To labouristé pouze lavírují, chtějí toho moc najednou a nemohou se pořádně shodnout ani na druhém referendu, resp. na tématu případného lidového hlasování.
Kdyby tedy v součtu vyhrála opozice – labouristé a liberální demokraté –, je zde pouze jistota pokračování zmatku, chaosu a nepřehledné nastavované kaše.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Insitut pro politiku a společnost.
