Článek Charlese Goodharta si můžete přečíst zde.
Jak ale snížit řeckou dluhovou zátěž a přitom se zachovat férově vůči zemím, jejichž dluhové zatížení během globální finanční krize vzrostlo, jako je třeba Irsko, a jak se zachovat férově k daňovým poplatníkům ve věřitelských zemích, z nichž některé jsou třeba ještě chudší než Řecko?
Řešením by mohla být restrukturalizace řeckého dluhu do dluhopisů navázaných na růst HDP. V době poklesu by se nevyplácelo nic, v době růstu by se vyplácelo řekněme dvojnásob. Maturita dluhopisů by byla fixní, řekněme čtyřicet let.
Bylo by to rozumné z několika důvodů. Věřitelé by dostali zaplaceno, jenom kdyby pomohli Řecku vrátit se k ekonomickému růstu. Fixaci na primární přebytky by nahradily růstové programy.
Výplata úroků či kuponů by byla silně proticyklická, protože v dobách boomu by se splácelo víc, a nikoli procyklická jako nyní.
Stejné aranžmá by se ale mohlo nabídnout i Irsku, Portugalsku či Kypru, neexistuje důvod, proč pomáhat pouze Řecku.
Samozřejmě by bylo třeba hlídat nezávislost a profesionalitu statistických úřadů více než dosud.
…
Noah Smith se ve svém sloupku na Bloombergu vysmívá příznivcům tzv. rakouské ekonomické školy, o kterých prý v poslední době není tolik slyšet.
Rakouská škola je podle Smithe míchanice názorů, z nichž hlavní je myšlenka, že nepodložené měny jsou odsouzeny k nezdaru, že návrat ke zlatému standardu je nevyhnutelný a že centrální banky jsou vždy zodpovědné za bubliny, tržní krachy i recese.
Proč není o rakouské škole slyšet? Všichni její zastánci totiž věštili, že tzv. kvantitativní uvolnění amerického Fedu povede k inflaci, jenže inflace není ani po sedmi letech vůbec na obzoru. Zastánci rakouské školy tvrdili, že inflace se jenom skrývá v nadhodnocených aktivech. To se také neprokázalo. Dále také radili lidem, aby ukládali peníze do zlata, zlatá bublina ale krachla. Kdo investoval před pěti lety do zlata, přišel o třetinu své investice.
„Rakušané“ tedy raději mlčí, což prý neznamená, že změnili názor, protože „rakouství“ je mozkový červ, kterého se hostitelský mozek zbavuje jen obtížně.
Přesto se podle Smithe na příkladu prasknutí čínské akciové bubliny ukazuje, že některé myšlenky rakouské školy jsou platné. Například teorie o špatných investicích (malinvestments) nebo teorie o nestabilitě finančních trhů. To by se ale většina „rakušanů“ musela vzdát své obsese a fobie z inflace a musela by přestat označovat každého, kdo s nimi nesouhlasí, jako komunistu. Pak by si možná všimli, co jejich guruové jako von Mises opravdu psali.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011.
