Rakouský neliberalismus je ale prý přece jen něco jiného než ten postkomunistický v Polsku a v Maďarsku, kde se dokonce útočí na svobodu tisku a justice. Rakouská volba je prý reakcí na uprchlickou vlnu, ale také na dlouhodobě zahnívající pořádek dvou tradičních politických stran tvořících velkou koalici.
Maďarsko prý není na rozdíl od Polska napomínáno, protože Orbánův Fidesz prý chrání členství v Evropské lidové straně. A po pokusu o sankce vůči Rakousku v roce 2000 kvůli svobodným už Evropa tento svůj nezdařený pokus nechce opakovat. Liberální a tolerantní evropský postoj tak prý vlastně chrání středoevropský neliberalismus.
Dodejme, že zatímco Barberův článek zmiňuje neliberální tendence na Slovensku, o České republice nebo Zemanovi se naštěstí vůbec nezmiňuje.
...
Martin Wolf se ve Financial Times zamýšlí nad podstatou konvenčního německého ekonomického myšlení, především nad makroekonomickými věcmi. Ano, je to zvláštní a je to důležité, protože Německo je velký věřitel a má dominantní hlas v evropských záležitostech. Je to ale hlas moci, nikoli hlas správného přístupu. Zájmy věřitele jsou důležité, ale zájmy parciální, nikoli všeobecné.
Poslední německé stížnosti se soustředí na negativní úrokové míry a kvantitativní uvolňování ECB, které německý ministr financí Wolfgang Schäuble dokonce viní z nástupu euroskeptické Alternativy pro Německo. Tradice sahá až k Walteru Euckenovi, vlivnému otci poválečného ordoliberalismu. Ideální německá makroekonomika má tři elementy: vyrovnaný rozpočet prakticky ve všech dobách, cenovou stabilitu s asymetrickou tolerancí deflace a cenovou flexibilitu.
To ovšem může fungovat pro malou otevřenou zemi a je to rozumné i pro velkou zemi, jako je Německo, s vysoce kompetitivním exportním průmyslem. Nemůže se to ale generalizovat jako jediný správný přístup pro celou kontinentální ekonomiku – eurozóna má ekonomiku třikrát větší a mnohem uzavřenější externímu obchodu než Německo. ECB si počíná správně a jen brání deflační spirále.
Německo mění eurozónu v takové slabší Německo. Přebytek běžného účtu platební bilance eurozóny je dnes pět procent HDP mezi lety 2008 a 2016. Z toho vyplývá, že eurozóna je závislá na ochotě ostatních utrácet a půjčovat si více než ona sama.
Eurozónu nelze řídit pouze ve prospěch věřitelů. EK by měla být daleko kritičtější vůči německým přebytkům. Pokud se to Němcům nelíbí, ať klidně využijí svého práva odejít.
...
Barry Eichengreen polemizuje na serveru Project Syndicate s jakýmsi umírněným názorem na čínskou ekonomiku. Pozorovatelé se shodují, že zpomalení skončilo a zase nastává růst. Dobrá zpráva je, že domácí poptávka pokračuje ve vzestupu. Nejdramatičtěji však opět rostou investice. Průmyslové investice především ve státních podnicích dramaticky rostou. U kořene toho je enormní úvěrový růst. Meziroční růst úvěrů činí 13 procent ročně v posledním čtvrtletí roku 2015 i v prvním čtvrtletí roku letošního, což je dvakrát více než roční přírůstek HDP. Čína zaznamenává nejvyšší nárůst úvěrů na světě, ale dokonce i v zaznamenané lidské historii. To ovšem většinou nekončí moc dobře, zvláště když Čína tolik investuje do oceli a realit, což jsou sektory již nyní velmi zatížené excesivní kapacitou. Firmy, které si nejvíce půjčují, jsou už dnes nejméně schopné splácet. Patnáct procent čínského zadlužení nefinančních firem tvoří podle odhadu MMF špatný dluh, a pokud celkové zadlužení nefinančních firem činí 150 procent čínského HDP, činí špatné úvěry čtvrtinu čínského HDP.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnosti.
