Slovní intervence Wolfganga Schäubleho se dokonce týkají samotné podstaty měnové politiky. Navrhuje centrální bance, jaké nástroje měnové politiky by měla používat a v jaké míře by tak měla činit.
Něco takového bylo v Německu donedávna naprosto nepředstavitelné. Nedotknutelnost německé nezávislé centrální banky byla doslova jedním z pilířů německé poválečné identity.
ECB jde s úrokovou sazbou více do záporu. Trh zaplaví více penězi |
Koncept nezávislé centrální banky sice vymysleli Američané, kteří Německu po 2. světové válce darovali i ideu nezávislého ústavního soudu a liberální demokracie. Právě v Německu všeobecný respekt k nezávislému ústavnímu soudu silně zakořenil, ale ještě více v Německu posílila právě víra v nezávislost centrální banky.
Němci si ve 20. století prošli dvěma hyperinflacemi, dvakrát zažili nošení výplaty domu v kufrech a zatápění bezcennými bankovkami a vyžadovali od svých politiků respekt k tomu, že do kompetencí centrální banky se nepletou, a že co se peněz týče, sahá politická moc pouze k moci fiskální.
Koneckonců se oddělení fiskální a monetární moci stalo jedním z pilířů německého poválečného hospodářského zázraku, tzv. kultury stability. Německá centrální banka byla nezávislá také proto, že ji německá společnost a politika nezávislou chtěly.
Co se změnilo? Spousta věcí. Za prvé centrální bankou už není Bundesbanka, ale ECB. Bundesbanka samozřejmě existuje nadále, ale je pouze jedním z „podílníků“ ECB. Mimochodem: zatímco ECB sídlí v mrakodrapu v centru Frankfurtu nad Mohanem, Bundesbanka sídlí v masivní ostře střežené relativně nízké budově na okraji téhož města. Zatímco ECB představuje jakýsi lehký think tank v čele eurosystému, zlaté cihly sedí v trezorech, bunkrech pod budovou na periferii. S Bundesbankou a německou markou se Němci identifikovali, s eurem a ECB se tomu ještě nenaučili.
Další věc, která se změnila po finanční krizi z roku 2008 a následné velké recesi, je, že tváří v tvář dramatickému hospodářskému propadu musely centrální banky všude na světě činit nemyslitelné: nakupovat státní dluhopisy – a nejen státní, ale všechny možné dluhopisy. Začala se mísit měnová a fiskální politika a začalo probíhat tzv. kvantitativní uvolnění – nejprve v Americe, Británii a Japonsku a po šesti letech váhání k němu konečně přistoupila i ECB.
V době boje s deflační hrozbou přistupují evropské centrální banky k politice záporných úrokových měr, což je něco, co je pro Němce už extrémně obtížné pochopit a představit si. Němci mají v krvi a pod kůží, že centrální banka má bojovat s inflací, ale je už pro ně mnohem těžší pochopit, že měnovou stabilitu narušují i velmi nízké ceny a především jejich pokles. Asi to není překvapivé, protože celé generace německých ekonomů byly vycvičeny a vychovány v prostředí, které znalo jenom hrozbu inflace, opaku se nevěnovala pozornost.
Debata Jana Macháčka :Deflaci zuřivě nepotírejme. Nebude trvalá. |
Nakonec je ve hře stabilita německého bankovního systému, který má sice více rozmanitých vrstev a zahrnuje i federální a zemské banky, ale jeho páteř tvoří konzervativní sparkassen (spořitelny) a právě jejich ziskovosti a stabilitě negativní úroky vysloveně škodí.
Negativní úrokové míry mají jistě své limity (především v komerčním a spořitelním bankovnictví), ale právě proto by Němci měli nejen reformovat a modernizovat svůj bankovní systém, ale bojovat s deflační hrozbou také uvolněním fiskální politiky. Hrozí-li pokles cen, proč vytvářet rozpočtové přebytky a černé nuly (nehledě na to, že tozpůsobuje nerovnováhy v rámci celé měnové unie)?
Německo je navíc samo kritizováno (a to ze strany MMF, OECD či EK), že málo investuje, především do infrastruktury. Jenže pochopit tohle bude vyžadovat změnu německého ordoliberálního „mindsetu“, což je běh na dlouhou trať. A ty politické tlaky a otcovské rady holt ECB bude muset nějak vydržet. Nezávislost se přece nejlépe osvědčuje v boji a pod tlakem.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost
