Po roce 1989 se zdálo, že svět směřuje k vítězství liberální demokracie a otevřených trhů. Příležitost k tomu byla ale promarněna především těmi, kdo se nechali opít zdánlivým triumfem. Série seizmických šoků způsobila, že se svět vrací k nacionalismu a protekcionismu.
Na vlně liberalismu a protržních reforem, které začaly před 30 lety, nebylo nic nevyhnutelného. Rozpad Jugoslávie doprovázený válkou a nacionalismem měl být jasným varováním.
Jenže to se považovalo za anomálii. To, že se SSSR rozpadl mírumilovně, to, že se do Číny dostavil vzestup prosperity, to, že se Americe podařilo vyhnat irácké síly z Kuvajtu na základě podpory globální koalice, se zdálo být pozitivní a zavdávalo to důvody k optimismu.
MACHÁČEK: Karty k brexitu rozdány, kampaň začíná |
Index think tanku Freedom House považuje rok 2007 za bod obratu v dosavadním vzestupu svobod. Čína a Rusko se od té doby jasně začaly přiklánět k většímu autoritářství. Z arabského jara se stala arabská zima. Turecko, Maďarsko a Polsko sklouzly k neliberální demokracii.
Stephens si také všímá toho, že loňská ročenka Freedom House cituje Trumpova slova obdivu k různým autoritářům a jeho slova o tom, že je považuje za osobní přátele.
Sčítá se spousta důvodů, co se stalo špatně. Pád Ruska do anarchie otevřel dveře poptávce po pořádku a národní hrdosti. Čína nechce zapomenout svoje „století ponížení“ a to, že se musela přihlásit do globálního pořádku vedeného USA. Amerika se po roce 2001 rozhodla pro de facto unilaterální vojenskou intervenci v Iráku. Demokracii ale nejde doručit bombardérem.
EU podcenila roli národní identity, která byla pro státy ve východní Evropě také motivací k tomu, aby se zbavily nadvlády Moskvy.
A nakonec globální finanční krize po roce 2008 nalomila důvěru v neoliberální washingtonský konsenzus a globalizaci. Finanční kapitalismus se ukázal být velmi nestabilním a autoritářské řízení ekonomiky a státní kapitalismus se pro leckoho staly respektovanou alternativou. A v neposlední řadě jde o to, kdo má z globalizace prospěch. Především v západním světě jsou to úzké elity, kdo bohatne, možná dokonce na úkor většiny.
Jedna lekce je zřejmá: kdo chce mít autoritu směrem ven nebo nějaký model na vývoz, musí mít nejdřív (nebo si ji znovu vybudovat) autoritu doma.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Insitut pro politiku a společnost.
