Rozhodnutí německého Ústavního soudu je nesmírně závažné. ECB by asi mohla participovat na dluhopisovém programu bez Bundesbanky jako akcionáře, výsledné tenze by ale mohly skončit až rozpadem eurozóny. Anebo bude muset program ukončit – to by ale mohlo skončit odchodem Itálie a dalších jižních zemí z eurozóny.
Zakladatelé EU i její měnové unie počítali s tím, že při každé další krizi dojde k nějakému většímu integračnímu skoku (společné dluhopisy, společné daně, pojištění vkladů). Proto deklarovali „stále bližší unii“ při založení EU. Krize přišly a odešly, ale žádný integrační skok se nekonal.
Někdo by řekl, chybný odhad reality, někdo by autorům deklarací vytkl nedostatečnou definici toho, co je „stále bližší unie“, a někdo by vytkl národním státům, že ambici „stále bližší unie“ nemají zájem naplňovat, že ji ignorují. Z toho vyplývá, že centrální banka je oproti jiným měnovým zónám, které mají i jiné pilíře, důležitější a musí prostor společné měny chránit v krizích víc než jiné centrální banky. A musí také sama chránit měnovou unii před rozpadem.
Dobře to můžeme vidět i ve světle právě diskutovaného oživovacího balíčku EU, který navrhují Německo a Francie. Společný evropský rozpočet se má garančně navýšit na dvě procenta unijního HDP, z toho se má ale vracet 80 procent národním státům. Americké záchranné krizové balíčky jsou násobně masivnější, a to kromě stabilní existence makroekonomicky relevantního federálního rozpočtu.
MACHÁČEK: Co dohodli Merkelová s Macronem |
Realita je ale opačná. I když mají třeba USA všechny další potřebné pilíře měnové unie (federální daně, pojištění vkladů i dluhopisy), tamější centrální banka má daleko svobodnější prostor v tom, jak být akceschopná, kreativní a vědecky poučená v době krize a jak bránit americký národní a ekonomický zájem. ECB ale nyní má (a hlavně bude mít) svázány ruce i v tom, jak plnit i vlastní inflační cíle, dané evropským právem.
Druhý rozměr verdiktu se týká nezávislosti centrální banky. ECB je nezávislá podle evropského práva. Závislost na jednom soudu jedné členské země je popřením její nezávislosti. Je hezké, že se německým soudcům nelíbí třeba negativní úroky a znehodnocování úspor, v evropském právu, které založilo ECB, toto ale zmíněno není.
Třetí věc je ještě horší. Evropský soudní dvůr politiku ECB posvětil, ale německý ústavní soud nyní konstatoval, že jeho názor je Evropskému soudnímu dvoru nadřazen – to je ale v rámci EU naprosto revoluční novum. Takže nejenže si jednotlivé členské země eurozóny budou vybírat à la carte, na jaké části společné měnové politiky budou participovat, ale vlastně je možné říct, že si i jednotlivé země mohou vybírat, na jakých principech a hodnotách EU budou participovat.
MACHÁČEK: Koronavirový kaleidoskop Evropy |
Nepříliš pochopitelné jsou oslavy českých euroskeptiků na sociálních sítích. Eurozóna dostala úder zrovna v době brexitu a koronavirové deprese. Pokud by se začala dezintegrovat, nečeká Evropu do budoucna svoboda, ale postupně geopolitický osud a význam shluku státečků Střední Ameriky. A pokud by se začala ještě k tomu klížit Unie, rozeberou si ji Čína a Rusko jako trhací kalendář.
Přečteno včera v Českém rozhlase Plus.
...
V souvislosti s rozsudkem německého ústavního soudu se píše i o tom, že vůči Německu bude muset podat Evropská komise správní žalobu, podobně jako ji podala vůči Polsku a Maďarsku v případě nezávislosti justice.
Gideon Rachman to v rámci komentáře pro FT považuje za poněkud marťanskou myšlenku. V Bruselu se prý stále omílá federalistický slogan o tom, že EU je jako cyklista, který musí stále šlapat a víc se integrovat, aby nespadl z kola.
Jde podle Rachmana o zastaralou a nebezpečnou představu, na kterou není nikdo moc zvědavý. Přece – podle něj – nelze srovnávat rozhodnutí německého ústavního soudu s Polskem a Maďarskem, kde jsou opravdu ohroženy principy právního státu. Vůči Německu je třeba přistupovat pragmaticky. Lze možná věřit, že EU přežije bez Británie, ale bez Německa nebude žádná EU existovat. Německo je největší a ekonomicky nejsilnější země v EU i největší přispěvatel evropského rozpočtu. EU nemůže být v opozici vůči největší členské zemi, která navíc nijak neohrožuje demokratické principy. Lze diskutovat o ekonomickém a právním obsahu rozhodnutí německého soudu, ale není na něm nic nedemokratického.
MACHÁČEK: Jsou i dobré zprávy a to je špatné |
Nejde o triviální spor. Pokud rozhodnutí soudu svazuje ruce ECB, může být skutečně ohrožena existence eura. Pokud ale v Německu převládá názor, že ústavní soudci představují konzervativní menšinu, mohou Němci změnit svou ústavu. Anebo bude muset Německo z eurozóny odejít. Stálo by to toto téma v diskusi pozvednout – a třeba si to Němci nějak rozmyslí. EU se nemůže řídit nějakým federalistickým mýtem o cyklistovi. Musí diskutovat a shodnout se na tom, kam a odkud vlastně se jde.
Kromě poslední věty nesouhlasíme. Příměr o cyklistovi se podle našeho soudu tolik nepoužívá o evropské integraci jako spíš o svobodném obchodu, který je třeba stále liberalizovat (a trh prohlubovat), aby trh zůstal vůbec otevřený. Politika ECB se ale hlavně neřídí žádnou federalistickou utopií. ECB pouze plní svou měnovou politiku a své inflační cíle (které dokonce významně podstřeluje), jež jsou dány evropskými zákony, které tuto instituci zakládají.
Pokud ECB nemá svázané ruce, dokonce to odstraňuje tlak na další integraci ve věci dluhů, financí, pojištění vkladů apod. S dostatečně silnou a sebevědomou centrální bankou může eurozóna možná přežít i bez těchto pilířů, které jsou obvyklé v jiných měnových uniích. Když budou ruce ECB svázány, vznikne logicky tlak na budování dalších integračních pilířů, které ale německý soud pravděpodobně odmítne úplně stejně.
Hlavně ale nelze přijmout argument, že se nemají instituce EU soudit s Německem, protože je příliš velké a důležité. S Maďarskem a Polskem to vůbec nesouvisí. Tady jde o něco jiného. Nejde vůbec o právní stát v Německu. Německý soud říká, že jeho názor je nadřazen evropskému právu, evropský soudní dvůr říká ale opak – a to se musí prostě na obou stranách vyjasnit.
K novelizaci německé ústavy je třeba dvou třetin poslanců, ale stejně to nepomůže. Ústavní soud v Karslruhe říká, že tento spor se týká jádra ústavy, již nelze měnit ani ústavním dodatkem. To jsme zažili u nás v diskusi o předčasných volbách v roce 2009. Takže je – jak se říká – vymalováno.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
