Na první aspekt upozorňuje Rob Cox ve sloupku pro Reuters Breakingviews. Američtí voliči si brzy vyberou mezi dvěma vůbec nejstaršími kandidáty v celé historii prezidentských voleb. Pokud bude zvolen Joe Biden, bude mu ve chvíli inaugurace 78 let a bude o plných 28 let starší, než činí průměrný věk prezidentů za Demokratickou stranu od dob Franklina D. Roosevelta.
Autor sloupku píše, že Biden bude stejně starý jako jeho otec – a ten otec je prý dosud velmi při životě. Umí recitovat celé pasáže z Hamleta, zajistit okna domu proti bouři, vyrábí věci ze dřeva a zvládl by i plavbu plachetnicí přes záliv u Nantucket za použití obyčejného sextantu. Autor ho má ale příliš rád na to, než aby mu přál pozici nejmocnějšího muže světa.
Když je mu 78, už prostě nemá tolik síly, jako když mu bylo třeba 58. Taky snadno může chytit nějakou nemoc, od chřipky po covid-19. Stejně tak Biden. A Trump je jen o čtyři roky mladší.
Otcové zakladatelé stanovili v americké ústavě minimální věk prezidenta na 35 let. Bylo to jen o deset let méně, než činil věkový průměr autorů ústavy, a moc se to nelišilo od tehdejší průměrné doby dožití. Z toho lze vyvodit, že tu byl záměr, aby funkci nevykonávali lidé, kteří jsou na konci se silami. Otcové zakladatelé také věřili, že budoucí generace si budou vykládat ducha ústavy na základě zdravého rozumu.
Korporátní Amerika tyto věci nenechává jako ústava náhodě či rozumu. Tři čtvrtiny firem v indexu S&P 500 stanovují povinný odchod do důchodu pro manažery na 65 let. Výjimečně se povoluje maximální věk, tedy 72 let.
Stát jistě není firma, ale podobně jako ve firmě se jedná o řízení vysoce komplexní organizace, která musí uspokojit několik různých cílů. Navíc se zrovna Trump byznysovou a firemní zkušeností chlubí.
Samozřejmě existují výjimky. Třeba Warrenu Buffettovi – zakladateli a stále ještě šéfovi Berkshire Hathaway – bylo letos v létě devadesát. Jinak samozřejmě existují mnohé akademické studie, jež dokazují korelaci mezi výkonností firmy a věkem manažerů.
Nestál by za úvahu věkový limit v politice? Americký prezident má na starosti rozpočet ve výši 6,6 bilionu dolarů a komplexní otázky bezpečnosti, obrany, vzdělání, zdravotnictví, daní, financí – a to vše vyžaduje docela energický leadership.
…
Další sloupek, rovněž z Reuters Breakingviews, od Johna Foleyho, upozorňuje na to, že z prezidentského souboje i z televizní debaty prezidentských kandidátů zcela vymizelo téma amerického gigantického federálního dluhu. Přitom schodky i debaty šly vždy ruku v ruce. Když diskutoval v roce 2016 Donald Trump s Hillary Clintonovou, dohadovali se o tom, kdo zhorší situaci s rostoucím dluhem. Ten tehdy činil 14 bilionů dolarů. V roce 2012 diskutoval Barack Obama s Mittem Romneym. Dluh byl jedním z hlavních témat, ale činil „pouhých“ 11 bilionů dolarů.
Nyní je dluh už 20 bilionů dolarů – sto procent amerického HDP –, ale nejenže nikdo nepředkládá k diskusi plán, jak ho snížit, ale dokonce se o dluhu ani nediskutuje, není to prostě téma. Trump se pouze jednou zmínil, že Bidenův klimatický plán bude stát sto bilionů dolarů. Federální dluh se stal vítězem prezidentského souboje a dala by se použít okřídlená fráze o tom, „že je už dost velký na to, aby se o sebe postaral sám“.
Co se ekonomiky týče, Trump prakticky nemá žádné nové plány. Snížení daní zůstane, ale pozitivní efekt snížení daní budou vyrovnávat neblahé důsledky obchodních válek a rostoucí nerovnosti.
Biden chce zvýšit korporátní daň z příjmu ze současných 21 procent na 28 procent, pořád by to ale bylo méně než před nástupem Trumpa. Biden chce také zvýšit minimální mzdu, což je dle Trumpa prima nápad v New Yorku, ale ve státech jako Alabama to může Trumpa zničit. Burza ale asi poroste i po vítězství Bidena, protože trhy většinou oceňují velké rozpočtové stimuly.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
