Toto rozhodnutí mělo ale prolog už tři dekády předtím. Demonstrace proti jádru začaly v Německu už na počátku 70. let a hnutí kolem toho de facto zrodilo stranu Zelených. Z antinukleární posedlosti se stalo nové náboženství.
Německo posílilo investice do obnovitelných zdrojů, solárních a větrných. Tyto zdroje ale nejsou stabilní a na pohon ekonomiky nestačí.
S tím, jak Německo odešlo od jádra, většinu výroby nahradily elektrárny na uhlí.
A uhlí je pochopitelně jeden z nejšpinavějších zdrojů energie z hlediska uhlíkových emisí. Štěpení atomu žádné skleníkové plyny nevytváří.
Německo se tedy v rámci stavby mostu k plně obnovitelným zdrojům rozhodlo využít plyn, což ovšem zvyšuje závislost na Rusku. Navíc je plyn sice čistší než uhlí, ale také je špinavý. Tím se dostáváme k paradoxu německého zeleného hnutí. Staví proti sobě antikarbonovou vizi a antinukleární vizi. Tak se Německo rozhodlo odejít i od uhlí, takže se stane první zemí na světě, která se chce pokusit o duální exit: od pevných paliv i od atomu.
Jenže poslední německá uhelná elektrárna se má vypnout až v roce 2038, což je v ostrém rozporu s tzv. Pařížskou klimatickou dohodou, podepsanou rovněž Německem, kde se praví, že elektřina z uhlí má skončit v roce 2030. Německo obrátilo relativní naléhavost obou exitů naruby.
V německé debatě se v tomto ohledu rýsuje něco zřetelně špatného a absurdního, něco, co se vymyká světovému konsenzu. Obavy Němců spojené například se skladováním jaderného odpadu, který tu zůstane tisíce let, jsou sice pochopitelné, ale proč se Němci bojí o tolik víc a o tolik jinak než jejich sousedé Francouzi na druhém břehu Rýna?
Francie získává 70 procent elektřiny z jádra a je v této věci relativně uvolněná, tedy stejně jako Němci, kteří tuto energii rádi dovážejí. Role kultury a psychologie ve vnímání rizika je obrovská.
V Číně a v Indii jasně chápou roli jádra v budoucím energetickém mixu a staví nové reaktory. USA a Kanada již delší dobu nové zdroje nestaví, ale mají otevřenou mysl a místo obrovských elektráren starší generace plánují, a už dokonce začínají budovat malé modulární reaktory (SMRs). Ty se vejdou do většího náklaďáku a mohou být odvezeny, kam je třeba, a bude je možné rychle nahodit, když přestane svítit slunce či foukat vítr. Některé budou dokonce moci využít jaderný odpad jako palivo. Díry, které vzniknou během přechodu na obnovitelné zdroje, i díry, které tu zůstanou, může zaplnit jen jádro – nebo v budoucnu v nějaké podobě vodík.
Žádná země, ani Německo, nemůže před tím vším zavírat oči. Ano, jaderné havárie se nesmějí opakovat. Ale jaderná energie má bránit ještě větším katastrofám.
