První řádka zakládající deklarace čínské komunistické strany praví, že je „předvojem čínské pracující třídy“. Dokument zmiňuje revoluci celkem osmkrát a ústava Čínské lidové republiky deklaruje zemi jako „socialistický stát s pracující třídou založený na alianci dělníků a rolníků“.
Ale dokonce i podle vlastních oficiálních statistik patří Čína mezi země s největší sociální nerovností na světě. Nerovnost je mnohem vyšší než v mnoha tzv. kapitalistických zemích. Sotva 35 procent z 92 milionů členů strany je považováno za dělníky nebo rolníky, většina jsou manažeři, funkcionáři a byrokraté.
Ve skutečnosti se poslední komunistická strana, která vládne v nějaké velké zemi na světě, transformovala v konzervativní a reakční stranu, jež chrání moc státně kapitalistických elit a staví na etnonacionalistickém principu 19. století.
Oslavy si příští měsíc strana určitě zkazit nenechá. Každý autoritářský systém ohýbá historická fakta, ale čínská komunistická strana vyčnívá. Třeba z Mao Ce-tunga, který byl v době založení strany provinční figurkou, se dělá centrální hybatel stvoření partaje.
Zpochybňovat ohnutý a vylhaný narativ znamená spáchat trestný čin „historického nihilismu“, což je od počátku letošního roku skutečný zločin a nepodmíněný rozsudek pro každého, kdo pošpiní, zpochybní nebo zaútočí na odkaz historických hrdinů.
MACHÁČEK: Domorodci nemusí podlehnout fatalismu |
Historii čínské komunistické strany lze rozdělit do čtyř epoch. Nejprve je tu období revolučního boje od 20. let do roku 1949. Pak přišla brutální éra maoismu a na konci 70. let éra politického a ekonomického liberalismu Teng Siao-pchinga. Současný prezident Si Ťin-pching je prvním lídrem po smrti Mao Ce-tunga, který nebyl osobně vybrán Teng Siao-pchingem a jeho vládou počíná čtvrtá éra.
Lze ji definovat jako období dramatické expanze čínské armády, asertivnějších postojů ve světě a totálního potlačení disentu. Ekonomicky Si nabízí vizi totální soběstačnosti řízené státem, která stále více připomíná válečnou ekonomiku.
Nejpřesnější je patrně srovnání s Ruskem v 19. století v období carů Mikuláše I. a Alexandra III. Myšlenky prezidenta Si o „socialismu s čínskými charakteristikami v nové éře“ byly dokonce včleněny do ústavy a od té doby jsou povinně a neustále veřejně obdivovány.
I když se ta nová ideologie obtížně definuje, jde v podstatě o konzervativní politiku, která vyžaduje ortodoxii, autokracii a nacionalismus. Je to podobné jako víra, car a otčina – což byla dogmata Mikuláše I.
MACHÁČEK: Biden v Evropě. Když demokracie poučují a oponenti si z toho nic nedělají |
Místo pravoslavné církve Si nabízí mix počínštělého marxismu, konfucianismu a maoismu. Další dva pilíře – autokracie a etnický nacionalismus jsou v zásadě identické s dogmaty Mikuláše II. Masové represe muslimů a Ujgurů – koncentráky a převýchova –, to se ale zase nedá s carským Ruskem srovnávat.
Pro současné čínské komunisty představuje ale kolaps SSSR stejnou historickou lekci jako francouzská revoluce pro Romanovce.
Teng Siao-pching měl pragmatický názor: je jedno jestli je kočka socialistická, nebo kapitalistická, hlavně když chytá myši. Také ale zakázal kult osobnosti, podpořil kolektivní vedení, časové limity pro lídry na vyšších postech a proces mezigenerační výměny kádrů. Tohle všechno Si zrušil. Tím sice prodlouží svou vládu, ale zkrátí životnost své strany.
