Primas český ani jednu inscenaci neviděl, ale žádá omluvu, neboť prý byla dotčena jeho osobnostní práva, soud první instance ale včera rozhodl, že se tak nestalo. Duka, byv dotázán, oč mu šlo, včera ovšem poněkud kuriózně doplnil, že se soudí proto, aby autoři uznali, že hra není vhodná. Více prý nežádá. Tak tomu říkám opravdu zásadní důvod pro soudní při!
  |
Česká televize v pondělí této záležitosti věnovala značný prostor, víc než hodinu svého pořadu 90’ ČT24 a po jeho zhlédnutí nelze než souhlasit s jedním z pozvaných – Štěpánem Kubištou. Frljič by se z takového pořadu, kde dokola omílá již známé, jedině radoval, protože provokace je jeho uměleckým programem a všechny pobouřené reakce jsou vodou na jeho mlýn. O to mu přesně jde. Je programově tímto typem tvůrce, komu se to nelíbí, ať na něj nechodí, a zrovna tak není jediného důvodu, proč bychom jeho práci neměli vidět. A není třeba u toho dokola rozebírat problémy, které má vyspělá kulturní společnost už dávno vyřešené. Jakou relevanci třeba má výrok takzvaně pobouřeného lidu, který píše: „Existuje vůbec hranice umění? Už v minulosti jsme se setkávali s obrazy z barevných skvrn, sochami ničemu se nepodobajícími, s budovami hrozícími zřícením a s filmy či divadly plnými sprostých slov...“ Zabývat se podobnými dotazy přece vůbec nemá smysl, pokud si takové hlouposti rovnou nevymýšlí sama dramaturgie, aby popíchla. Jak zatopit dekadentnímu a zvrhlému umění nám v historii už předvedl leckdo. A snad už to bylo dávno zváženo a zhodnoceno, že?
Soud zamítl Dukovu žalobu kvůli divadelní hře s Ježíšem znásilňujícím muslimku. Prý nenarušila jeho práva |
V pořadu také zazněla řada zkreslených informací. Ať už šlo o bizarně zchuntaný obraz financování českých divadel, dále zcela chybělo uvedení záležitosti do divadelní kontextu, neboť Frljičovy inscenace svou formou nikterak nevybočují z evropské inscenační praxe a i český divák odchovaný od poloviny 90. let festivalem německého divadla se nad takovým jevištním naturalismem už dávno nepohoršuje. Jestliže se jako příklady uvádějí jen výstavy, svědčí to o fatální neznalosti terénu, protože od 90. let padala v českém divadle tabu a divadelních příkladů je víc než dost. Nehledě na to, že Frljič sám je v německé divadelní kultuře již dlouho etablovaný a vykládat, že jeho inscenace tam budí pohoršení, je další výmysl. A uvádět jako příklad kontroverzního umění výstavu konzervovaných mrtvol je už hotová bezmoc.
Co však především za celou dobu nezaznělo, byl fakt, že kauza byla uměle vyrobena v Brně a to s jasným politickým účelem. Advokát Ronald Němec vážně vykládá, že si Národní divadlo záměrně dělalo na Frljičovy inscenace reklamu a lákalo diváky na skandální událost. Jenže bylo to přesně obráceně. V Brně se rychle zformovala skupinka, která celou záležitost živila a rozdmýchávala, sotva byl program festivalu venku. Pan Němec tvrdí, že když byla jedna z inkriminovaných inscenací (Prokletí o zneužívání dětí klérem) rok předtím na podzim uvedená na festivalu na pražské Palmovce, pohoršení nevzbudila jen proto, že nebyla prezentována v médiích a divadlo ji neinzerovalo jako něco bombastického. To je lež, o inscenaci se psalo, debatovalo a kritické hodnocení bylo spíše pozitivní. V Brně si účelově vyrobili pseudokauzu, do které se nakonec spatlalo kdeco, a absurdní žaloba Dominika Duky, jíž se, jak bylo oznámeno, budou vážně zabývat i evropské soudy, to celé jen korunuje.
