MACHALICKÁ: Maláčová plácla pitomost, v kultuře ale nejsme od válečného stavu až tak daleko |
Jak vidno, nejenom zoufalé ženy dělají zoufalé věci a Česko je prostě země zázraků, kde lze dosíci věcí, které by jinde nepřipadaly v úvahu, třeba se soudit o věc, která mi nikdy nepatřila, a uspět. Když John Mucha, příbuzný malíře Alfonse Muchy, podal žalobu na určení vlastnictví Slovanské epopeje s tím, že městu nikdy nepatřila, jelikož nesplnilo autorovu podmínku vybudovat pro plátna budovu, vypadalo to jako vtip. Ale české soudy soudí spravedlivě, takže napodruhé v rozporu s prvním rozsudkem došly k názoru, že Praha epopej nevlastní. Došly tak k názoru, že dílo, za které dostal tvůrce zaplaceno, má být vráceno, protože jeho potomek si nepřeje, aby jej majitel vystavoval v zahraničí. I tak lze interpretovat toto rozhodnutí, protože ona omílaná podmínka po více než sto letech nemá žádnou váhu, šlo spíš o čestný závazek, u kterého ani nebyla určena lhůta. Naposledy byla epopej vystavena v Národní galerii – a těžko si představit prestižnější prostor. John Mucha, který vystupuje jako jediný a pravý strážce mistrova odkazu, ale tvrdí, že její vystavení ve Veletržním paláci je urážkou rodiny, protože se tam shromažďovali Židé před transportem – a „Muchova babička byla židovského původu“, jak poněkud nejasně uvedl v jednom z mnoha rozhovorů.
Zřejmě není důležité, že Alfons nikdy epopej nevlastnil a dostal za ni královsky zaplaceno od amerického mecenáše Charlese Cranea a ten ji Praze daroval. Čili Muchovo prohlášení, že epopej dědeček daroval národu, a ne aby se vyvážela do ciziny, je nehoráznost. Nemluvě o tom, že například v Japonsku výtečně propagovala českou kulturu a umění. Pokud by další instance potvrdila toto absurdní rozhodnutí, připadla by epopej potomkům mecenáše? Ale kdepak, ten ji jen zaplatil, soudkyně zcela vážně tvrdí, že zůstala v Alfonsově vlastnictví až do jeho smrti a přešla na Muchovu ženu Marii, která zemřela v roce 1959.
A jsme doma, tudy pro Johna vede cesta k epopeji. Jenže je tu ještě nemanželská dcera Jiřího Muchy Jarmila Plocková, architektka a designérka, kterou se John snažil od dědictví po Alfonsovi odstavit, což se mu nakonec nezdařilo. Plocková ale s žalobou nesouhlasí a již v roce 2002 v rozhovoru pro LN uvedla, že její otec nezanechal závěť a z písemných dokumentů vyplývá, že rodinný majetek, umělecká pozůstalost i autorská práva po Alfonsovi i Jiřím Muchových byly v roce 1992 převedené na nadaci v Lichtenštejnsku. Otevřeně prohlásila, že vše je poměrně nečitelné a netuší, za jakých podmínek byl převod uskutečněn. A také co a v jakém stavu. Tak tolik k péči Johna Muchy, aby český národ nebyl o Alfonsovo dílo zkrácen.
