Snažili jsme se lochnesce vyhnout, ale ta vás tady dostihne úplně všude, i když je třeba jen z papírmaše a stojí odstavená na zahradě na přívěsu. Nejhezčí scenérie na Loch Nessu je tam, co jsou zříceniny hradu Urquhart.
Je pozdě, už zavřeli a poslední paprsky slunce dopadají na ruiny, vypadá to ohromně romanticky. Lid britský je stejně drzý jako našinec, takže koukáme, jak se po zřícenině promenují davy, i když je už dvě hodiny zavřeno. Samozřejmě se připojíme, stačí jenom přelézt dřevěná vrátka a sejít k vodě. Je tu vážně rušno, nikomu nevadí, že je zavřeno, pobíhají tu psi, turisté halekají. Hrad vyhodili do povětří v 17. století a to, co z něj zbylo pořád stojí za vidění.
Zato hrad Glamis je zachovaný perfektně a možná je ten nejvěžovatější v celém Skotsku, i když jeho současná podoba je "pokažená" novější přístavbou nejspíš z 18. století, protože věžové hrady se tu stavěly o čtyři století dřív. Ke Glamisu vede dlouhá alej, a když se rozevře, je pohled na hlavní vstup monumentální.
Předchozí díly čtěte ZDE |
Sedíme na lavicích jak v čekárně u doktora a čekáme, až si nás vyzvedne průvodce. Zdejší zaměstnanci vybaveni nepříjemným mentorským nátiskem a člověk už už čeká, že mu vytknou, aby netahal nohy za sebou, jelikož by mohl ošoupat parkety. A potom výklad je nudný a školometský, expozice také nic originálního. Že zdejší strašidelný potenciál nikdo nevyužije, dost dobře nejde pochopit. Však je nás také pět a půl a naše stádečko se otráveně sune z jedné místnosti do druhé.
Glamis se také honosí tím, že zde měl Macbeth zabít krále Duncana. Což je samozřejmě Shakespearův výmysl. Existuje víc verzí, jak to celé vzniklo. Podle jedné Vilík potkal hraběte z Glamisu (dodnes hrad patří rodině Strathmore a Kinghorne) v Londýně a ten mu vyprávěl, jak to mají u nich doma pochmurné a strašidelné, což draamtika zaujalo a velice se mu to hodilo do právě sepisované tragédie. Podle druhé možnosti se tu Shakespeare zastavil, když jel do Aberdeenu, a hrad ho okouzlil ze stejných důvodů.
V každém případě o Macbethovi se ve hře hovoří jako o tainovi z Glamisu a součástí prohlídky je mrňavá, spoře osvětlená a neomítnutá špeluňka, kde měl být Macbeth Duncana podříznut. Jinak tu prý mají pěknou sbírku přízraků, dokonce celý jeden klan, který tu ve 14. století za živa a zákeřně zazdili do tajné místnosti, a jejich kvílení se dosud ozývá. Dále manželku šestého hraběte Janet, kterou po jeho smrti upálili jako čarodějnici a zjevuje se v kapli, pak jakousi blíže neurčenou osobu, jež dost nezodpovědně běhá po parku bez jazyku a s ústy plnými krve. A podobně.
Kromě toho je Glamis místem, kde trávila dětství Elizabeth Bowesová-Lyon, což není nikdo jiný než roztomilá, populární a již zesnulá královna – matka. Také byla z rodiny a tak je v každé místnosti něco, co s ní souvisí, na závěr se návštěvníci mohou probrat vyčerpávající výstavkou z jejího života. A ještě tu porodila princeznu Margaret.U zámku je nádherná italská zahrada a opodál se pasou chlupaté krávy, což jak jsme posléze zjistili, je highlandský skot. Je krásně zrzavý, zvědavý, ba i přítulný, dá-li se tak popsat, že vás jeden exemplář olízne, div neupadnete. Jaké překvapení, když jsem zjistila, že chlupaté krávy se popásají i u nás na loukách kolem Božího Daru a vypadaly, že jsou plně aklimatizované. V přízemí Glamisu je ještě rozsáhlá viktoriánská kuchyně, z ní tu udělali restauraci, kde si dáváme strašně dobrou pečenou bramboru, což je zdejší specialita a můžete ji dostat s různými omáčkami a náplněmi.
Z Glamisu se přesouváme přes Dundee do St. Andrews, které je nejstarším universitním městem ve Skotsku. Nejdřív vypadá celkem
nezajímavě: jedna dlouhá ulice s kostelem a spoustou obchůdků, k níž se sbíhá několik dalších standardně malebných a křivolakých uliček. Ovšem na konci téhle tepny u moře je famózní zřícenina katedrály ze 12. století, která s přilehlými stavbami vzala za své kvůli náboženským válkám na počátku století sedmnáctého. Celý okrsek ruin včetně vysoké věže je monumentální a o kus dál na výběžku do moře stojí zbytky hradu. Také má pěknou historii, věznili tu a upalovali kacíře a podle počtu zmasakrovaných jim to šlo dost dobře.
Na zpáteční cestě nás čeká ještě jednou Edinburgh, na rozdíl od jiných velkoměst má vážně příjemné rozměry a staré město na hřebenu mezi hradem a palácem Holyrood je uzavřená enkláva, kde jsou všechny staré domy a památky hezky pohromadě.
Těsně pod hradem je například Centrum skotské whisky, kde davy kupují placatice nejslavnějších značek, neboť jedině ta přes kořeny vezená má správnou chuť. Celé nádvoří před vchodem do hradu, který stojí na vyhaslé sopce, je zastavěné rozsáhlou konstrukcí hlediště s vysokou elevací, až tak, že není vidět dolů do starého města na ulici Lawnmarket, zakrytá je i vyhlídka na levou a pravou stranu.
Tak tady se každý srpen odehrávají hlavní představení edinburghského festivalu. Kovová konstrukce působí jako pěst na oko, ale už to zřejmě nikomu nepřijde a ráda věřím, že večer, když se letní jeviště rozzáří příslušným světelným parkem a za humny se tyčí historická scenérie, to vypadá úplně jinak.
Člověku maně vyvstane v paměti otáčivé hlediště v Českém Krumlově, tam bych tedy také nikomu neradila chodit ve dne, kdy je na ten betonový kolos poblíž křehké Belárie podobně nehezký pohled.
Skotsko opouštíme až nechutně konvenčně přes Gretna Green, kde je slavná kovárna, v níž od konce 18. století místní kovář nad kovadlinou oddával mladičké snoubence prchající od nepřejících rodin. Ty je často zběsile pronásledovaly a šlo o to být rychle pod čepcem, než tatíčkové zasáhnou.
Hlavní silnice spojující Anglii a Skotsko už tady nevede, ale podnikavý kovářský potomek někdy na začátku první světové války z kovárny a přilehlých budov vyrobil turistickou atrakci. Je tu muzeum a řada obchodů, kde se prodávají kýče všeho druhu ve velkém.
Dudák v kiltu stojí úplně na stejném místě, na kterém jsem ho tu před lety spatřila, a ochotně zapózuje s každým, kdo mu dá menší obolos. Přibyla pouze příšerná plastika v podobě dvou spojených paží, která má zřejmě symbolizovat věrnou lásku. Tak to tedy raději tu nevěrnou a rychle do Lincolnu, než zavřou katedrálu.
