Jitka Frantová, manželka reformního komunisty a ředitele Československé televize Jiřího Pelikána, celý život lhala, a to i do vlastní kapsy. Po okupaci 1968 odešla s mužem do Itálie, kde tehdejší levice emigranty z Československa vítala. Frantová se na této vlně vezla, vystupovala téměř jako pronásledovaná disidentka, jíž však nebyla, byla mnohem víc prominentkou. Její herecká kariéra před odchodem nebyla důležitá, vrcholem byla tetička Božena v seriálu o robotu Emilovi.
MACHALICKÁ: Místo pandy luskoun |
V emigraci hrála, ale žádnou oslnivou dráhu nenastoupila, i když se to snažila předstírat. Natočila sice s hercem Giorgiem Albertazzim, který si odskočil k režii, televizní film Andělé moci podle Kohoutovy hry o Vlastě Chramostové Marie zápasí s anděly, ale opět nic světoborného. Frantová se přitom tvářila, jako kdyby osud režimem pronásledované herečky byl její vlastní, což přišlo komické i živé hrdince hry.
To ale není důležité, podstatné bylo, že Frantová se upsala StB, byla agentkou a její spis se neskartoval. Nevíme, proč na spolupráci kývla, ale – a to je známý psychologický moment – pak se jí iniciativně oddala a referovala o plejádě domácích umělců, jak je ze spisu zjevné.
Na celé záležitosti je smutné a trapné, že tato žena byla vyznamenaná prezidentem republiky, který ještě vykládá, že byla obdivuhodná herečka. Když na ni udávání prasklo, označila vše za báchorky. Kdyby měla úroveň, kála by se a třeba i cenu odmítla; vsadím se, že by nikdo neřekl ani popel. Nejde o to, soudit ji, to nechme jiným instancím, jak říkal Saša Kliment, ale jsou určité meze slušnosti, které velí udavače nedekorovat.
Heda Čechová, to byl jiný kalibr, noblesní, hrdá a přímá žena, která své názory nikdy nezměnila, ať ji to stálo cokoliv. Kupodivu za své statečné postoje v srpnu 1968 žádnou státní medaili nedostala. Zřejmě měla vzor i ve svém otci, který byl odbojářem za druhé světové války a jejž také komunisti zlikvidovali, nakonec si sáhl na život. V době po srpnu, než ji z obrazovky stáhli, svými vystoupeními lidi posilovala, skutečně to byla odvaha, vzít si černé šaty a jen stroze ohlásit program nebo pak na Štědrý večer zarecitovat Seiferta, který byl na indexu.
Na vrcholu popularity zmizela, nejdřív ji odlifrovali do televizního archivu a pak produktivní léta trávila načítáním audioknih pro slepeckou knihovnu. Režimu se hodilo, že onemocněla, a poslal ji do invalidního důchodu. Byla to silná žena, která přežila nejen vlastní těžkou nemoc, ale i smrt jediného syna. Takových lidí si máme vážit, a ne těch, které protekce vynese k pofiderním cenám.
