Bartoška, jeden z hlavních aktérů buntu, před časem nereflektoval ani na žádosti, aby o záležitosti promluvil v televizním dokumentu o historii Zábradlí. Nu, mluvili jiní a bylo to poučné.
MACHALICKÁ: Kundera není nekritizovatelný, ale takový zavilý hnojomet si nezasloužil |
Nyní tedy dal dvoudílný rozhovor Jiřímu Peňásovi v týdeníku Echo. Minula léta a Bartoška dnes soudí, že hořkosti vyvanuly. Snaží se obrušovat hrany, a i když lze akceptovat, že předkládá svou interpretaci, pár nehorázností tu zazní. Jako by se člověk přenesl o třicet let zpátky a zase zažíval hysterii tiskovky svolané herci proti člověku, který slávu divadla založil. Předvedli jen, jak jsou namistrovaní a jak si nevidí na špičku vlastního nosu. Slyšeli jsme tehdy, že Grossman je starý a nemocný a oni si nevezmou na svědomí, aby se zničil šéfováním. Grossmanovi bylo necelých šedesát pět let a režíroval jak z partesu a až do své smrti v roce 1993 to byl brilantní režisér, filozof. Herce uměl dovést ke skvělým výkonům, ale vyžadoval kázeň.
Bartoška už o Grossmanově stáří dnes nemluví, ale opilecká extempore na zkouškách považuje za normální, prý měl Grossman dát pokuty, zkoušku zrušit a ne hned přeobsazovat a jak říká Bartoška „ždímat to“. Že by tento noblesní člověk něco „ždímal“, je legrační vize. A ono nebylo jen u jedné zkoušky, což poté, co se trio Bartoška, Heřmánek a Zedníček na pokračování předvádělo v médiích, jak se jim ubližuje, Grossman stručně popsal v krátkém článku. To, že si jako svého kandidáta na ředitele divadla vzali Jaroslava Gillara s velkým, roztékajícím se máslem na hlavě, Bartoška komentuje, že nemohli vědět, že Gillar byl na Grossmana nasazený. Co k tomu dodat, že?
MACHALICKÁ: Indiánek, kofila a rasista Meinl |
A pak opakuje mantru, jak se po Listopadu hodil přes palubu Beckett a hrál se Havel. Intelektuální herci toužili po klasikovi absurdního divadla a dostali toto. Jenže jakkoli to tehdy vypadalo, že Godot přišel, nikdo na něj nebyl zvědavý, zato Havlovo Largo desolato chtěli vidět všichni a v Grossmanově režii se také zrodila jedna z nejlepších inscenací polistopadové éry. Tolik rozumu ale Bartoška má, aby nepopíral, že Grossman ho přivedl k nejlepším výkonům jeho divadelního života – Moliérově Juanovi a disidentu Kopřivovi z Larga. A výstižně analyzuje, proč Grossman uměl tak výborně Havlovy texty dělat.
Ten, kdo na spor doplatil, ale nebyl Grossman, i když mu to život ukrátilo. Jeho proroctví, že si hvězdné trio už nikdy pořádné divadlo nezahraje, vyšlo beze zbytku. Naposled jsem pana Bartošku viděla v jakémsi bulváru v roli nebožtíka, trousícího bonmoty z rakve, a obraz jeho úžasného Juana vybledl o další odstín.
