MACHALICKÁ: Komunistická strana je nehoráznost sama. Soudruzi uměli hlavně likvidovat |
On, který celý život pracoval ve státním sektoru a nemá ani ponětí o tom, co je to být ve svobodném povolání, si dovolí vykládat, že umělci mají být hladoví, protože jedině tak vydají ze sebe to nejlepší. Je to trapná bolševická rétorika postavená na zvrácené premise, že podstatná je fyzická práce a ta duševní, potažmo tvůrčí je jen válení si šunek, nemravný život a výstřelky.
S tím samozřejmě ladí termín volnočasová aktivita, do něhož spadla kultura a umění. Čili něco zbytečného, nějaké launy pražské kavárny, již je třeba teď hezky skřípnout, a lid tomu bude rozumět. Podle tohoto mustru vyjde nastejno, jestli se jde člověk koupat a poklábosit do putyky nebo na výstavu, koncert či do divadla.
Že nás něco přesahuje, že je nějaké duchovno, vzdělanost a že umění vytváří hodnoty, k nimž se lidstvo vztahuje od svého prvopočátku a stále je rozvíjí, čímž odlišuje od ostatních tvorů, je zřejmě nedůležité, to jen až zbude nějaké to volno, prostě po práci legraci. Trochu u toho skřípe fakt, že lidé ze zahraničí k nám nejezdí kvůli našim úžasným kuličkovým ložiskům, ale kvůli umění a kultuře, o tom, že kultura zaměstnává statisíce lidí ani nemluvě.
Stěží uvěřit, že to slýcháme třicet let po pádu komunismu. Ale začal to Zemanův předchůdce Klaus, jehož názory v dnešní krizi jsou též potěšující, nosit roušky je přece tak levicové. To on tak čile navázal na Husákův pragmatismus, na onu filozofii všedního dne, která eliminuje vše, co by mohlo souviset s duchovními hodnotami, ale jelikož značná část národa s tím neměla problém, nemá ho ani nadále.
Vždyť kultura je jen taková třešnička na dortu, jak pravil Klaus. Je to jen jiný výraz, jak sdělit, že je opravdu, ale opravdu zbytečná. Zdá se, že semeništěm těchto názorů byl Prognostický ústav a to, jak se tito dva pánové z něj profiltrovali až na prezidentský post, aby je šířili mezi prostým lidem, je také zajímavá kapitolka.
Jsme-li s tímto dnes konfrontováni, uvědomujeme si, že nám zoufale chybí morální autorita, jakou byl Václav Havel. Člověk, který měl ideály a vizi, a šel za ně i do kriminálu, kde málem umřel a dělal si hlavu z věcí, jež by byly pod rozlišovací schopnosti obou jeho následovníků. A právě svou mravní integritou dráždí i po smrti.
Bohužel doba, kdy jsme mohli aspoň jedinkrát být na svého prezidenta pyšní, je pryč. Pokud jde o toho současného, zbývá jen souhlasit s budoucí středočeskou hejtmankou Petrou Peckovou a jejím lapidárním oznámením: „Není pro mě morální podpora téhle země. A to je všechno, co k tomu chci říct.“
