A to je Lincoln město se zachovalým středověkým centrem, o jedné z nejkrásnějších anglických katedrál ani nemluvě. I ta má své bizarnosti a tou nejdůležitější je Lincoln Imp, čili rarach, který se vesele šklebí na spodní straně andělského chóru.
Samozřejmě, že se k téhle postavičce váže i pověst: satan vyslal na zem dva rarachy, aby tu tropili nepřístojnosti. Čertíci pronikli až do katedrály, kde nejprve nakopli biskupa, potom pokáceli židle a rozmlátili okenní tabulky. To už nemohl vydržet blíže nejmenovaný anděl, který přilétl a jal se je kárat. Jeden se prý zalekl, ale ten druhý, drzejší seděl na pilíři a házel na milého anděla, co mu přišlo bud ruku. Anděl se strašně namíchl a způsobil, že rarach zkameněl a sedí tam dodnes. Nejenom sedí, ale postupně jeho pekelná podstat přestala vadit a stal se i maskotem města.
Jinak má katedrála, která byla dokončena koncem 11 století a je třetí největší v Británii, nádherné klenby, zdá se dokonce jakoby klenutí bylo v každém jejím místě jinak zkonstruováno, zdejší stavitel měl neobyčejnou invenci, cit pro dynamiku a dělení prostoru. Katedrála je od starého města oddělená impozantní bránou.
Už je skoro večer, náměstíčko opodál je vylidněné, jen v hospodách, abychom trochu parafrázovali Gellnera, politizují muži a ženy se zájmy všeobecnými. Ovšem ty anglické patoky víc než pivo připomínají kofolu a v těch malých hezkých hospůdkách čepují jen a jen pivo a tvrďáky. To byl ale nápad chtít kafe, myslela jsem, že nás poženou bičem až za hradby. Možná jsme se dotazem po kávě dopustili nějaké strašlivého faux-pas. Nedostali jsme tedy nic a tak jsme se vydali po pamětihodnostech a ty zase stály za to, mají tu asi čtyři promenádní okruhy, každý má jinou barvu – Římané, Normané, středověk a Židi, protože tady ve středověku žila početná židovská komunita a nejstarší dům ve městě z 12. století patřil židovskému obchodníkovi.
Stojí dlouhé na ulici Steep Hill, která vede strmě dolů do moderní části města. Ta je dost nevzhledná i zašmudlaná, ulice jsou také prázdné a jen pár ožralů s kytarou předstírá uměleckou činnost.
Z Lincolnu jedeme přes krajinu vysušených močálů Fens na pobřeží Severního moře.
Fens a hlavně severní Norfolk je takové anglické Holandsko. S překvapivým množstvím větrných mlýnů a venkovských staveb, které mají fasádu z oblázků i červených cihel. A také tu jsou úplně jiné kostely, než jsme dosud viděli, kamenné a s velkými hranatými věžemi, Míjíme King´s Lynn a směřujeme do Caley Mill, kde se začínají modrat pole levandule. Taková scenérie ve východní Anglii vážně překvapí, čekali byste ji někde v Provence. Pole z dálky vypadají jako modrofialové koberce, a táhnou se daleko za obzor.
Toužíme se konečně natáhnout u moře, slunce pere jako ďábel a tak zastavujeme v Hunstaton Cliffs, přímořském letovisku, jehož jedinou atrakcí jsou dvacet metrů vysoké útesy, které jsou zbarvené jako tříbarevná kočka - bílé, černé a zrzavé. Promenáda u moře je plná stánků rychlého občerstvení a přepálený olej páchne daleko do krajiny. V náhlém pominutí smyslů kupujeme ohavnou poživatinu vzdáleně se podobající párku v rohlíku a dáváme se do řeči s prodavačkou. Žena je stejně sdělná jako zvědavá, jako dvacetiminutovka ranní anglické konverzace stačí až až.
Na pláži jsou dlouhá mola a kůly vybíhající do moře, to se ovšem během tří hodin odstěhuje asi tak dva kilometry od nás, takže nás ty výlety k němu brzo přestanou bavit. Je tu jakási obojživelná loď, která každou půlhodinu vyváží zájemce na moře, nejdřív řve, páchne a sune se po písku, pak vjede do vody a pluje.
Odliv je tu skutečně impozantní, loď, která se v dálce houpala na moři, je nyní zapíchnutá na mělčině, v mokrém písku lítají děti a psi a někde v dáli je vidět stříbrný pás moře. Ležíme odevzdaní a ušmudlaní v pískovém bahně a celé odpoledne nuceně posloucháme, jak tlampač vyřvává čísla, která vyhrávají v místní herně. Zatímco sbíráme síly k odchodu, místní výběrčí pokut nám jednu tučnou lepí na auto. Tady jsou tedy rychlí, přetáhli jsme o čtvrt hodinu a už je zle, chtějí po nás 80 liber. Píší nám, že si máme zjistit, kde můžeme pokutu zaplatit. To určitě, máte nás vidět, opouštíme tohle nemilé místo - tak tady už nikdy.
Ústrky si vynahradíme cestou po pobřeží, tu a tam zajedeme až k moři, jsou tu krásné pláže, zátočiny, mělčiny, mokřady. V Burnham Marketu mají hospodu, kde prý stoloval admirál Nelson před svou poslední bitvou. No budiž, jen jestli to neměl trochu z ruky. Je to hezké, v Evropě má každá země svého udatného bijce za vlast, který se zastavilo tamo i onde a jsou po něm pojmenované ulice, náměstí, hotely, v Itálii se zase všechno jmenuje po Garibaldim no a v Anglii tuhle úlohu zjevně plní právě Nelson Významnosti místa nic nenasvědčuje, je to bílý domek s dvěma komíny a příslušným vývěsním štítem s hlavou národního hrdiny od Trafalgaru, který údajně po smrti skončil v sudu s brandy. Aby prý cestou z místa slavné námořní bitvy, kde zvítězil i padl, nezasmrádl. Inu konce národních hrdinů zpravidla stojí za starou bačkoru.
Za vesnicí potkáváme první větrný mlýn a je krásný jak jen větrák může být, tělo má černé, lopatky bílé.
Malý přístav Wells-next –the-Sea se kvůli naplaveninám ocitl přes kilometr od moře. Jeho zbytky tu ale jsou a za přílivu stačí, aby tu kotvily rozmanité loďky.
Teď jsou různě "pokácené" na mělčině a některé vypadají jako by se zapomněly na trávě. Nábřeží dominuje nepoužívaný velký výtah, kterým se tahalo zboží z lodí, pod ním zůstává ještě dost vody a místní kluci se v téhle špinavé louži potápějí a vzájemně topí. Škrabeme se do mokřadů v Blakeney v blahé naději, že uvidíme vyhlášenou kolonii tuleňů, která se tu má povalovat. Nic takového, asi někam odpluli.
V Cley next the Sea je výstavní větrný mlýn z červených cihel a také s bílými lopatkami, kolem se něj rozprostírají bažiny a ptačí rezervace. Ve mlýně sídlí penzion, pochopitelně je plno. Hosté mají idylku, právě přišli z pláže a jistě se půjdou vysprchovat, zatímco nám skřípe písek i v zubech.
Městečko je kouzelné s malými cihlovým domky a štíty, připomíná města na německém pobřeží Severního moře.
Směrem do vnitrozemí narazíme na masivní zříceniny normanského hradu a clunyjského opatství z 11. století. A to všechno v jednom malinkatém městečku jménem Acre. Hrad je obehnán úctyhodnými valy a v zapadajícím slunci vypadá tajemně, posekaná tráva voní a belhá se k nám zvědavý stařík.
Jelikož jsme včas neutekli, museli jsme přežít jeho důkladné kádrování. Žije tady celý život a do Londýna by ho nikdo nedostal, ubezpečujeme ho, že nás by naopak dostal, což ho aspoň trochu znechutilo a odchází domů na večeři k panímámě. V opatství právě mají sněm divocí králíci, vypadají strašně srandovně a rokují po skupinkách docela jako úctyhodní vědci na nějakém kolokviu.
V Ely v hotelu Travelodge jsme zase za exoty, tři dámy obsluhující společně počítač nám dávají zabrat. Ta hlavní stokilová, má na každém prstě ne jeden až dva prsteny a mlátí do počítače s obrovskou vervou, její kolegyně zase šeptá, tak, že je to slyšet za devátou stěnou : a kde je ta Praha? Třetí se tváří omluvně a upřímně praví – jí si nevšímejte, vona je blbá. Konečně všechno klapne a můžeme do peřin.
Hlavní atrakcí městečka Ely na křídovém kopci, které si prý svůj název vysloužilo podle úhořů z nedaleké řeky, je pochopitelně obrovitá katedrála z konce 11. století.
Původně k ní přináležel i klášter, ten vzal za své v období rušení klášterů. I katedrála měla na mále, Cromwell ji na dvacet let zavřel. Asi to bude znít rouhačsky, tím spíš, že katedrála skýtá mnoho uměleckých artefaktů, ale mě nejvíc zaujaly několikerá velká litinová kamna po stranách hlavní chrámové lodi.
Tady se prostě pamatuje na to, aby věřící mohli meditovat v teple. Ve středu hlavní klenby je efektní dřevěný oktogon a po straně rozlehlá kaple Panny Marie s její polychromovanou sochou. Když jsem katedrálu viděla před mnoha lety poprvé, připadala mně neskutečně velká, jak tak najednou vyrostla z té roviny. Myslela jsem si ovšem, že to je nějaký paskvil, taková anglická Hluboká nebo Hrádek u Nechanic. To je právě ta zrada: v Anglii to, co doma známe jako historizující styly a zmrveniny pánů Mockera nebo Hilberta, je tady nefalšovaná gotika nebo úctyhodný konglomerát románského stylu a gotiky.
Ještě se stavíme na skok v Cambridge, kde je pořád všechno jak má být: loďky na řece, davy turistů v kolejích (přece jen jsme už na skok od Londýna).
Jen tam doslova strčíte nos a už po vás chtějí, abyste platili. Systém, který zabraňuje, aby neplatící turista nezahlédl ani kousíček toho, za co má platit, je obdivuhodně promyšlený.
Městečko Maldon na kraji mořského zálivu východně od Londýna má být velice starobylé, ale průvodce lže, na hlavní třídě je jeden olezlý kostel, přeměněný na knihovnu, a hotel s balustrádou a hodinami. Vzadu se krčí pár malebných hrázděných domků, ale jezdit sem opravdu není nutné.
Asi už nás nic nezachrání, budeme se muset vrhnout do londýnského provozu. Jelikož jste všichni už v Londýně byli a asi většinou bez auta, zde upřímná rada: autem nikdy. Ne kvůli provozu, jeho hustota je přiměřená a pravidla se dodržují; červená je opravdu červená a ne jako v Říme, kde znamená dej bacha, ale moc vážně to brát nemusíš. V Londýně prostě nezaparkujete, a pokud ano, bude vás to za celý den stát majlant.
Z Londýna odjíždíme na noc, jelikož jedeme trajektem v pět ráno a už jsme celí nervózní z toho, abychom nezaspali a nepopletli si hodiny, na druhé straně kanálu je zase o hodinu víc. Stavujeme se v Canterbury, bloumáme po spoře osvětleném městě, času máme fůru. Těšili jsme se na katedrálu, ta je zamčená za bránou, takže musíme v jedné uličce vylézt na velký patník, abychom viděli svítící věže. Když se vracíme, právě se brána otvírá a vyjíždí z ní dodávka, rychle přiskočíme, abychom něco zahlédli, ale vrátný nám s gustem zabouchne dveře před nosem.
Do Doveru přijíždíme v jednu hodinu v noci, naproti nasvícenému hradu je parkoviště, kde už dřímají posádky aut různých značek. Budíme se každou půlhodinu, aby nám to, proboha, neujelo. Ono by se stejně nic nestalo, ale vysvětlujte to vlastnímu žaludku , který posedl "reisefieber". Při odbavení se zájmem sledujeme, že Britové jsou mnohem důkladnější než jejich kolegové na druhé straně. "Rentgenují" auto i nás, zatímco Francouzi nic takového neprováděli. Starý kontinent nás vítá azurovou oblohou a cedulemi jezděte vpravo. A to by jeden nevěřil, že návrat na staré kruhy byl mnohem náročnější, než se před měsícem zadaptovat na ježdění vlevo.
