Čepek se nikdy nesmířil s marasmem, který přinesla normalizace. Snažil se žít tak, aby se nezpronevěřil svým názorům, a to byl stálý tanec mezi vejci. Tenhle způsob života byl psychicky vysilující a lidi ničil zevnitř. A zdá se, že ani dodnes to část národa nedokáže pochopit a stále častěji jsme konfrontováni s názorem, že za normalizace se vlastně nikomu nic až tak nedělo.
MACHALICKÁ: O divadlech a bojovnících za sebe |
Čepkova smrt se s oblibou démonizuje jako důsledek setkání s rolí Fausta, kterou ztvárnil ve Švankmajerově filmu, ale na stálém existenciálním tlaku, který prožíval, nebylo nic démonického, to byla hnusná realita.
Zásadový byl už od studentských let, když jeho spolužák Ladislav Mrkvička na majálesu v roce 1962 z legrace sundal kladku tramvaje a zatkli ho. Chtěli ho těsně před koncem studií na DAMU ze školy vyhodit a spolužáci o tom měli hlasovat, Čepek se na tom odmítl podílet a ze školy s Mrkvičkou na protest odešel. Nepřijal ani roli v seriálu o Zemanovi v odpudivých dílech Klauni a Štvanice a následně měl stop na Barrandově, ovšem režisér Sequens ho ujistil, že u něj má vždy dveře otevřené…
MACHALICKÁ: Příští prezident? Není vyloučené, že právě Pavel Novotný je politik budoucnosti |
Petr Čepek se sice nedočkal nové doby v plném rozkvětu, ale neumím si představit, že by byl ochotný devalvovat své herectví ve stupidních seriálech, šaškovat v televizních estrádách a soutěžích, vnímal herectví a divadlo jako tvůrčí uměleckou profesi jako možnost sdělovat názor na svět.
Svůj život spojil s Činoherním klubem, kam přišel z ostravského Divadla Petra Bezruče, na jevišti byl uhrančivý a niterný a stejně tak byl bytostný komediant. V divadle zůstal i ve zlých časech, kdy jeho zakladatelé (Jaroslav Vostrý, Jan Kačer a další) museli odejít, a byl také přirozenou morální autoritou souboru, i když ho leckdy stravovalo, v čem musel hrát.
  |
I když odešel tak brzo, vzpomínat na něj přináší potěšení. Jenže pak člověku padne do ruky text (internetové Krajské listy) o operním pěvci a normalizačním řediteli Národního divadla Přemyslu Kočím a dozví se v něm, že to byl vynikající umělec a člověk, jen měl slabinu pro ženy. Všechna jeho svinstva se odbudou větičkou, že se prý angažoval politicky.
Jak vidno, lze i Kočího postavit do panteonu slušných lidí, protože pamětníků je malinko. Ostatně když zemřel, bylo pro mladé umělce překvapením, že pohřeb z Národního divadla by mohl být urážkou jeho obětí. Kočí byl mstivý a zákeřný slouha režimu, likvidoval lidi psychicky (třeba Karla Högera) a s gustem vyházel tzv. starou gardu činohry ND, o které věděl, že se nikdy s režimem neztotožnila. Když pak učinil, co mu bylo uloženo, podle dobrého zvyku byl vyhozen on sám. Všechno pak patřičně překroutil v pamětech, které vydal dvakrát, po roce 1990 je patřičně přizpůsobil nové době.
