Kdepak, nic nadějného mi internet nenabídl, ba naopak, rozebíral se projev Miloše Zemana o Vrběticích a nečekaně umřel Ivan Havel. Moje chandra se prohloubila, ta knížka na mě hodně zapůsobila, a to i přesto, že jsem si na začátku říkala, že je tahle chmurná vize přitažená za vlasy, že takhle by to dopadnout nemohlo, protože rozložení sil tehdy bylo jiné a východní kolos už své satelity nemohl udržet, zvlášť když padal jeden za druhým. Západ a Amerika ho „uzbrojili“.
Rychle mi ale došlo, že autorka nechtěla stavět žádné možné konstrukce a že její distopie je jaksi obecnější zamyšlení nad manipulací, vymýváním mozků a totalitními metodami vůbec. A to všechno je i dnes naše současnost, i když Mornštajnové orwellovský svět začátku třetího milénia má blíž k teroru 50. let 20. století.
A potom vojenské puče, lágry, převýchovná zařízení, masakry a kontrola a dohled i nad myšlením pořád existují v mnoha zemích, takže – zase nic nereálného. I ta jiskřička naděje je uvěřitelná, touha po svobodě je nezničitelná. Jasně že Mornštajnová se občas neubrání klišé, kterými lehce brousí kolem červené knihovny, ale umí splést silný příběh. Je to taková česká Ferrante a tenhle potenciál je dobře využitelný i v cizině.
RECENZE: Kdyby komunismus listopadem neskončil a chytil druhý dech. Jaká je novinka Aleny Mornštajnové? |
Listopád je místy hodně sugestivní a přivolal mi zpět dobu, na kterou nechci vzpomínat. Tu její šílenou šeď a bezvýchodnost a všeprostupující marasmus. Spousta dnešních věcí není ideálních, ale srovnatelné to není ani náhodou, a pořád mám pocit, že ten hnůj, který se pravidelně vynořuje, tak nějak souvisí s tím, co bylo předtím.
Umíme si vůbec vážit té svobody, které se tolik lidí předchozím režimem zničených nedočkalo? Protože svobodu opravdu máme a bez ohledu na to, jak se chová ten či onen politik. A demontovat ji by snad nešlo jen tak. Když ale čtu v diskusích o knutě z Bruselu, připadám si jak blázen, chtějí opravdu tito lidé povely z Moskvy, to jim nestačilo těch příšerných čtyřicet let, kdy tu tráva nerostla. Nebo je to jen tristní neznalost a zpozdilost.
Mám pocit, že v těchto dnech se znovu hraje ne o naši svobodu, ale o to, jestli patříme k Západu, nebo k Východu. A náhlá smrt Ivana Havla, který byl pronikavě inteligentní, invenční a také bytostný demokrat, který věří v to lepší v lidech, rozesmutní už jen pro tu ztrátu jeho samotného a také proto, že zosobňoval trvající pouto se svým bratrem Václavem a s dobou, kdy jsme jedinkrát v našich poválečných dějinách měli prezidenta, kterého nám svět záviděl a kterého jsme si vážili. A kdy jsme společně cítili naději a asi naivně se nám zdálo, že teď už půjde všechno dobře.
