Třiačtyřicetiletý autor dorazil v lednu do Prahy na křest svého díla a těšil se přízni médií, český překlad podpořil i jeden z programů Francouzského institutu. Sitruk rozdával rozhovory na všechny strany a byl chválen, že jako příslušník velmoci obrátil svůj zrak k dějinám malé země. Bylo by zajímavé vědět, kdo ze zpovídajících knihu vůbec přečetl, protože Sitrukova totální neznalost dobových reálií a historie vůbec, kterou ještě zkombinoval s vlastním fantazírováním na dané téma, z ní činí skorem humoristický román.
Palach je pro Francouze neznámá postava, chtěl jsem jim ho přiblížit, říká spisovatel Sitruk |
Sitruk chce psát o českých dějinách, ale kromě toho, že v historii diletuje, je fatálně jazykově nevybavený. Celou knihou se vinou stesky na to, že se na Googlu nedá o tématu nic sehnat ve francouzštině. Hlavním pramenem je i tak pro něj internet a pak to, co vyšlo francouzsky, a to věru není žádná sláva. Zásadní je tudíž jediná kniha Invaze do Prahy 68 – protože vyšla ve francouzštině. Samozřejmě že si toho spoustu na internetu našel, ví, kdo a kdy se upálil u nás i v zahraničí, ví, kdo je Kundera, Brežněv, Suchý, Forman. Ovšem nad jeho líčením padesátých a šedesátých let jeden neví, zda má řvát smíchy, nebo pláčem: Kundera, Havel, Forman, Vaculík a Suchý prý jásají, filmují, vyprávějí.
Každá věta Sitruka usvědčuje, že netuší nic o rozporech v tehdejší společnosti, o skepsi nestraníků a těch, na které o desetiletí dříve dopadla pěst dělnické třídy. Podle něj jsou všichni lidé v šedesátých letech šílení radostí a plní naděje. Nejde z toho prý vystoupit. „Každodenně kolují z ruky do ruky tisíce letáků a politických novin v ulicích hlavního města i po celé zemi.“ A tak dále atak podobně. Autora překvapuje, že televize informuje o porážce Američanů ve Vietnamu a o květnu 1968 v Paříži. A proč by ne – obojí bylo porážkou kapitalismu, že? Sitruk pochopitelně netuší nic o komunistickém teroru po únoru 1948, fatálně vše zjednodušuje na obecné floskule, plete páté přes deváté. Zápotocký byl údajně táta dělníků a ne tak úplně zlý chlap a to, že měnovou reformou ožebračil národ, je zřejmě nedůležité.
Pokud jde o líčení Palachových duševních stavů, analýzu jeho rozhodnutí i pocitů před sebeupálením, je Sitruk nesnesitelně patetický a jeho příměry jsou nejapné. Palach se prý změnil a je jako malá Jeannie Tyne z Formanova filmu Taking Off. To je také příznačné, cizincům se totiž „českost“ smrskává na Haška, Havla, Kunderu a Formana. Sitruk se také s Palachem neustále vnitřně poměřuje, dumá nad svou nestatečností, zájmy, je to naivní, dětinské plácání. Stejně jako rozklady o jméně Jan, které se prý v Čechách dává nejčastěji. Fatální pro něj je i to, že filozof Patočka se jmenoval Jan, dále Zábrana, Zajíc. A písničku o Janovi má i skupina Buty...
  |
Šedesátá léta byla prý podobná dnešku a zároveň odlišná, to je věru šalamounský výrok. Odpoledne údajně všichni vycházejí z továren, mraky chodců se baví na slunci, ženy v klidu nakupují, muži se projíždějí na kole. Sitrukův popis vypadá spíš na Hanoj. Podobně fantazíroval režisér Costa Gavras v Doznání podle Artura Londona, když nechal pražské ženy v padesátých letech chodit v babských šátkách jako na Sibiři. To všechno jsou směšnosti – včetně trdelníku, který si chtěla v Praze dát matka Palachová. Sitruk však především nechápe podstatu totalitního systému, mocenské rozdělení Evropy. Rozumuje nad tím, jak se lidé cítili, když 21. srpna slyšeli tanky, a zcela vážně píše: „Co cítí..., když se pod našimi okny objeví tanky s vojáky spřátelených zemí, které nás přišly zachránit před vládou, kterou jsme si zvolili...“ Svatá prostoto, tuší pan spisovatel, že poslední svobodné volby byly v Československu v roce 1946?
Sitrukova knihu je na úrovni středoškolského referátu. Ten, kdo ji četl v originále a doporučil k českému vydání, trpí ztrátou soudnosti. Zaujetí pro osobnost Jana Palacha je jedna věc a schopnost něco o tomto složitém tématu napsat je věc druhá. A není nutné padat na zadek, když takový „liebhaber“ je zrovna Francouz.
