Pátek 19. dubna 2024, svátek má Rostislav
130 let

Lidovky.cz

Názory

MACHALICKÁ: Netřeba přitápět pod kotlem. Politici a jiní využívají úmrtí osobností k rozdělování společnosti

Hradní stráž odnáší rakev, následována nejbližšími zesnulého zpěváka foto:  Michal Růžička, MAFRA

Žádný dramatik ani režisér by nedokázal vymyslet, že těsně za sebou zemřou dvě osobnosti české kultury, které symbolizovaly dva odlišné způsoby přežití ohavné doby zvané normalizace.
  5:00

Notabene že se kolem pohřbívání Karla Gotta a Vlasty Chramostové rozpoutá politická hra, v níž se s nebožtíky bude hauzírovat a vytloukat z nich politický kapitál. A že se budou oba kádrovat, zda si zaslouží posmrtné pocty, a že to opět národ rozdělí na dva tábory.

A navrch ještě dokonce úmrtí populárního zpěváka poslouží k dehonestaci prvního prezidenta svobodné doby Václava Havla. A to bez ohledu na to, zda komickou výzvu k přejmenování letiště, které nese jeho jméno, jako provokaci vymysleli a živí jen trollové. Srovnávání Václava Havla s Karlem Gottem je prostě nemístné a Karel Gott by se sám nikdy tak nevymezoval, Václava Havla si vážil a bylo by mu to trapné. Neměl žádné politické ambice, považoval se za zpěváka romantických písní, pro něhož je publikum vším, a nechtěl to měnit.

Zádušní mše za Karla Gotta.
Manželka Ivana Gottová s dcerami

Ale ještě trapnější je snaha vytvářet z Gotta symbol obyčejného pracujícího lidu, který už se prý nenechá mustrovat za své minulé životy. Bude Mistrovi stavět oltáříčky po celé zemi, čímž prý reaguje na útoky kavárny, jež je nutí omlouvat se za to, že za Husáka žil, vychovával děti. Jak z úvodníku Rudého práva je pak blábol, že Gott je ta správná modla, jelikož pocházel z dělnické třídy a vypracoval se. Jistě, nejdřív se vyučil, ale evidentně neměl touhu stát se elektrikářem, a tak vystudoval konzervatoř, měl talent a prosadil se.

Zlý, nebo dobrý, nic mezi tím

V našich zeměpisných šířkách se všechno často tak nějak podivně uhne a to, čeho jsme právě teď svědky, je čirá davová hysterie a kýč dohromady, o finančním efektu ani nemluvě. Ne snad že by to bylo překvapivé, při úmrtí milovaných idolů se už taková praxe zažila a u lady Diany to bylo mnohem absurdnější, tady lidé chtějí vzdát poctu milovanému zpěvákovi.

MACHALICKÁ: Ministr hasič. Šéf resortu kultury jmenoval garanční radu pro NG

Ovšem celý ten cirkus, který se kolem rozpoutává, s Gottem samotným, s tím, jaký to byl člověk či jaký byl jeho skutečný umělecký přínos, nemá nic společného. Opravdu to celé ujelo do šklebu, v němž se odráží současné rozdělení společnosti, a politici a veřejné osoby místo toho, aby měli rozum a nepřitápěli pod kotlem, se předhánějí v dalším rozeštvávání.

Výrok o přejmenování letiště hned Karel Schwarzenberg vložil do úst Klausovu klanu, aniž by měl důkaz, a duchovní Halík také vše zbytečně hrotí. Výroky z druhé strany spektra jsou snad ještě příšernější, nezakrytě populistické a budí dojem, že se tu otevírá nemalý prostor pro adoraci minulého režimu a bagatelizování toho, co prováděl – slavným i obyčejným lidem.

Když on ten život nikdy není jen zlý, nebo dobrý, a tak i Karel Gott a Vlasta Chramostová byli v nesvobodné zemi vystaveni v podstatě stejným tlakům. Karel Gott v normalizaci zaujal postoj oportunisty a jeho projev na antichartě není nic, na co by mohl být člověk pyšný. Shodou okolností jsme jej nedávno vyslechli v inscenaci plzeňské Alfy rekapitulující sto let Československa a byl to nechutně servilní výlev. Gott chtěl zpívat tam, kde byl doma, a tak musel posloužit.

Podobně byl namočen Miloš Kopecký, když se zúčastnil propagandistického dokumentu o emigrantech, ale i on stižený hrůzou z války, kdy jeho matka skončila v Osvětimi, se pochlapil a na sjezdu svazu dramatických umělců vyzval komunisty, aby šli od válu. Ani pro Gotta taková služba jistě nebyla jednoduchá a je také třeba zdůraznit, že od „pana Vopičky“ režim takové služby nepotřeboval, potřeboval známé umělce.

MACHALICKÁ: Památka normalizace. Socha Koněva je výrazem nové poroby v 70. letech

Gott ale už nebyl žádný mladíček, bylo mu třicet osm let. Vlastě Chramostové bylo zase třicet jedna, když podepsala spolupráci s StB, a o pět let později vstoupila do KSČ. Ale zase: Vlasta byla silná a odvážná, schopná sebereflexe a pokání a nikdy už pak ze svých postojů neslevila, i když ji to stálo kariéru. V závěrečných sekvencích filmu Bílá paní dav předstírá, že jde po novém neexistujícím mostě, noří se do vody a pak plave a tváří se, že vše je v nejlepším pořádku.

Vlasta Chramostová v roli kastelánové Pupencové říká svému mrmlajícímu muži Vlastimila Brodského – drž hubu a plav. Krásná věta přesně vystihující postoje větší části národa. Mnoho na výběr neměli a každý není hrdina, ale možná by si dnes ti, kdo drželi hubu a plavali, mohli ušetřit své kádrování. Nechme ty soudy jiným instancím, vyšším.

Jaké hodnoty vyznáváme

Ministr kultury Zaorálek připomněl, že když ve Francii zemřel Aznavour nebo Hallyday, žádný cirkus nenastal a nikdo neřešil, zda se jim má dostat státních poct, ale neuvědomil si, že ve Francii neměli čtyřicet let komunisty a jejich pěvci a herci nemuseli demonstrovat loajalitu s režimem, aby mohli zpívat či stát na jevišti.

Vnucují se i jiné souvislosti. Spousty upřímně truchlících lidí veřejně deklarují, že Gott svými písněmi naplňoval jejich život, že se pro ně zastavil čas. Ať si každý sám odpoví na otázku, co to o nás vypovídá. A jaké hodnoty vyznává velká část naší společnosti. Je smutné, že jí životy naplňuje zpěvák – pop music – a ne třeba lidé, kteří posunuli vývoj různých oborů, ať přírodovědných, či humanitních, třeba jako profesor Antonín Holý, geniální objevitel léku proti AIDS. Říká se, že doba je povrchní, ale děláme ji takovou hlavně my sami.