Ale zpátky k 21. srpnu, ať už byl předvídatelný, nebo ne, nešlo jej prožít bez traumatu na celý život, a to ani v dětském věku. Na vojáky na nábřeží s namířenými kvéry a na československou vlajku vymáchanou v krvi zapomenout nelze.
Srpnová okupace na fotografiích. Spolek Díky, že můžem připomíná její výročí |
Každá generace 20. století v této zemi „v srdci Evropy“ měla svůj úraz, moje máma nikdy nezapomněla na březen 1939 (o srpnu 1968 nemluvě) a Němce prostě ráda neměla. Já zase Rusy, i když vím, že je to pošetilé, ta emoce se nedá vymazat. A přitom mám tak ráda ruské klasiky. Měla bych vlastně být okupantům z roku 1968 vděčná, protože rázem byly věci jasné.
Režim dbal na indoktrinaci dětí od nejútlejšího věku a proti tomu šlo špatně bojovat – zkuste vysvětlit malé holce, proč by neměla být jiskřička (pro ty mladší: to byl předstupeň Pionýra), když tam jsou všechny holky ze třídy a soudružka vedoucí má namalované řasy a stříbrné kozačky. V těchto letech je takový myšlenkový horizont úplně normální. Jenže přijely tanky a nikdo nechtěl být jiskřička, natož pionýrka. A rodiče, kteří dosud spíš bezmocně přihlíželi, jak se dětem blbnou hlavy, si mohli oddychnout.
Ani na školáky už bolševická propaganda dalších let, která mlela o internacionální pomoci, nezabírala. Viděli všechno na vlastní oči, a že pak mnozí utilitárně vlezli do strany, je zase jiná kapitola s názvem kariérismus.
Kolega Petráček nedávno připomněl, že vedle Havlova zelináře máme nyní další alegorickou postavu, a sice uklízečku děkana FF UK Pullmanna. Ta prý netoužila do Alp, ani nevěděla, kde leží. Petráček k tomu trefně dodává, že srovnatelným svinstvem bylo, když pro občany ČSSR byla zapovězená velká část vlastní země.
Toto území se táhlo podél našich západních hranic a vydat se tam po roce 1989 bylo smutné dobrodružství. Vidět zbořené kostely, vesnice vysídlené a zničené od vojáků, kteří si zde dělali manévry a v pohraničních, „zašpérovaných pásmech“ byli neomezenými pány. Mohli klidně zdevastovat kostel v Hůrce na Šumavě, vytahat z tamější hrobky nebožtíky ze slavné sklářské rodiny, ožrat se při tom, tančit s nimi a pak je rozstřílet. A to byl jen vršek ledovce a srpen ’68 k tomu všemu dal nový placet, kostely i zbytky vesnic a usedlostí se bouraly znovu.
Zbytečně, a jak se říká s prasečí radostí, protože komunisti u nás odjakživa ničili s velkou chutí jen ze zášti. A 21. srpen je datum, které upomíná na to, co jsou zač a kam to „srdce Evropy“ voperovali.
