Všichni známe ty fotografie a filmové šoty z 15. března, kdy se na Prahu snášel déšť se sněhem – bylo to podobné počasí, jaké panuje dnes – a v tvářích lidí se mísily pocity jako bezmoc, údiv, nenávist a strach. Okupanti zpupně projížděli Prahou a samolibý Hitler se svou svitou se promenoval po Hradě.
Padesátá léta byla depresivnější než protektorát, bojovali jsme sami proti sobě, říká Padevět |
Musel to být strašný pocit beznaděje, sen o samostatné, hospodářsky fungující demokratické republice se zhroutil a konce nebylo vidět. Moje matka, školačka o pár let starší, než jsem byla já v srpnu 1968, si do deníčku plného holčičích hloupostí zapsala nečekaně zoufalé a emotivní věty. Děti vnímají takové pády citlivě a pamatují si je celý život, ani já nezapomněla na napřažené kvéry ruských vojáků. Moje maminka už nikdy neměla ráda Němce a bylo jí jedno, že se káli a že demokracii brali vážně, měla to v sobě celý život a myslím, že se jich stále trochu bála, za což jsme se jí doma pošklebovali.
Ti, co v březnu 1939 stáli podél ulic s marně zaťatými pěstmi, ještě nevěděli, že je čeká nejenom šest let války, ale i čtyřicet let komunistického marasmu, kdy místo obnovy státu přišla další destrukce a cílená likvidace. Je to všechno samozřejmě mnohem složitější, vlivů, příčin a následků je mnoho a žádné kdyby v historii neplatí, ale přece jenom, kdyby nepřišel Hitler, nepřišel by zřejmě ani Stalin.
Zemřel poslední žijící parašutista vysazený v protektorátu. Generálu Klemešovi bylo 95 let |
Nemám ráda to stále stýskání si na nehrdinství českého národa, na to, jak je naše letora navždy zničená tím, že jsme po mnichovském diktátu nebojovali. Vždyť to není pravda a lze to doložit. Nikdo jiný než čeští a slovenští vojáci nebyl tak odvážný, aby zabil říšského protektora, a pomáhalo jim spousta statečných lidí. A národ držel při sobě, nepřítel byl jasný, zatímco za komunistické diktatury už to bylo mnohem nepřehlednější.
Píše o tom třeba Marek Slouka ve svém pozoruhodném memoárovém románu Daleko v srdci, v němž líčí, jak se osudy jeho rodiny prolínaly s dějinami 20. století. Já si vždycky vzpomenu na Oldu Dolečka z hájovny na Luhu, jehož otec byl v odboji a zapojil do něj celou rodinu. A tohoto patnáctiletého kluka nacisté nezlomili, nepromluvil. Jeho statečnost nacisty rozzuřovala, putoval po různých zařízeních v Německu, až ho umučili; ještě v srpnu 1945 žil, slepý a ochrnutý. Na cestu domů už neměl síly.
Je ale snad v Evropě jiný stát, než bylo Československo, kterému se stala tak hrozná věc, že ho spojenci opustili ve chvíli, kdy měli dodržet své závazky? Přišel jasný agresor a spojenci řekli, že smlouvy neplatí a že je třeba agresorovi se podřídit. A co víc, pokud by se napadený chtěl bránit, postavili by se proti němu. To je přece tak hanebné, že to ani během osmdesáti let nevyvanulo. Ať už nás Francie okouzluje a ceníme si britské demokracie, tohle se zapomenout nedá, zvlášť když ti, kteří měli na našem poválečném úpadku a přifaření k sovětskému bloku takový podíl, se na nás leckdy dívali s opovržením.