MACHALICKÁ: Definitivní šlus italské cenzury. Už se smí točit i to, co uráží morálku a veřejnou slušnost |
Socha proslulého maršála, po němž i Johann Strauss pojmenoval řízný pochod, se tyčila mezi dnešní tramvajovou zastávkou směrem na Klárov a ústím Mostecké ulice. Skulptura, která od roku 1919 dlí v Lapidáriu, je od Emanuela a Josefa Maxů a je velice kvalitní. Také architektonické řešení Bernharda Gruebera je povedené, i když ho stavba tramvajové trati narušila. Návrat plastiky má být součástí revitalizace celého náměstí, která měla začít vloni. Vítězné architektonické trio ale se sochou ve svém projektu nepočítá. Věc je tedy nejasná a žádná oprava náměstí zatím nezačala. A tak se aspoň ozvali strážci odkazu Járy Cimrmana, že by raději jeho sochu.
Ona totiž celá akce s instalací Radeckého má notně cimrmanovské rysy a zapadá do oblíbené domácí zábavy, kdy jedna generace pomník staví a jiná bourá, jak už psal Šimek s Grossmannem v Besídce zvláštní školy. Je to věčná otázka: má stát pomník jako doklad historie, kterou nelze vymazat, nebo se máme se sochami, které byly vztyčeny jako symboly nedobrých režimů či postojů, rozžehnat? Jenomže na tom, jaké byly ty postoje a režimy, se také nejde shodnout. Stačí tedy jen kvalita sochy? Vždyť ta fronta na maso na Letné od Švece byla taky slušná plastika, a kdyby dnes stála, turisté by si nohy ušoupali. Pomníků masového vraha v Evropě tolik není.
Pojďme zpátky k Radeckému, jakkoli byl původem Čech, jeho nadživotní statue byla vztyčena v roce 1858 hlavně proto, že jako vojevůdce bezvýhradně sloužil Habsburkům. Argument, že prý občas velel česky, je skutečně jak z Cimrmana. Především přes sto let žijeme v republice, a i když tu je pár milovníků starého mocnářství, smysl nového vztyčení sochy vojáka v habsburských službách zcela uniká.
Jaký vztah má k myšlence samostatného československého státu, kterou prosazoval T. G. Masaryk a na jejíž tradicích stojí i dnešní Česká republika? Žádný, Habsburkové jsou u nás vyřízená kapitola, resentimenty vůči císařpánovi, vídeňskému dvoru a valčíkům jsou jen staromilecký folklor. Obdivovatelé starého Rakouska by si měli uvědomit, že Habsburkové rozhodně sebeurčení českého národa nepodporovali a Češi si na rozdíl od Maďarů ani ten dualismus nevydobyli.
Radecký prostě patří do rakouského panteonu, nikoliv do českého. Porazil Napoleona u Lipska a to je zase horká půda, byl ten Napoleon škůdce a tyran, nebo geniální stratég? To však je naštěstí problém hlavně Francouzů. Zato náš Radecký se neblaze podepsal na národně osvobozenském boji Italů, krvavě potlačil povstání na severu země a odsunul tak o několik let sjednocení Itálie. A tak ho Italové mají za člověka, který ve službách Habsburků zmasakroval italské revolucionáře.
Nebylo by tedy i vzhledem k blízké italské ambasádě lepší postavit na Malostranském náměstí pomník Járy Cimrmana, který, jak kdysi pravil Ladislav Smoljak, Habsburkům nikdy s ničím nepomohl? A rozhodně je třeba plédovat za variantu Brod, která by představovala Cimrmana brodícího se na koni přes řeku, přičemž kůň po prsa ponořený v soklu by byl pojatý jako koňská busta.
